logobz2.png

„Měli jsme bundy zelený, někomu občas lezly krkem…………

HOPTROP

HOP TROP


Skupina HOP TROP je stálicí na scéně trampské hudby už plných 39 let, a od svého vzniku hraje stále v  původním složení.HOP TROP byl hodnocen na festivalech Porta nejvyššími cenami za interpretaci i autorství a v roce 1988 se stal držitelem Zlaté Porty. Za album, vydané GZ Loděnice v roce 1990 s názvem „Hop Trop II“, byly hudebníkům předány „ZLATÉ DESKY“, a později „PLATINOVÉ DESKY“. Skupina HOP TROP mnohokrát vystupovala v televizních pořadech a její autorské písničky jsou denně vysílány soukromými i státními rozhlasovými stanicemi. Přijali je za své trampové, vodáci, a romantici se vztahem k cestování a přírodě. Některé zlidověly a jsou vyučovány v základních školách. Na svých cestách do USA a Austrálie HOP TROP vystoupeními potěšil i české a slovenské krajany. 
Taxmeni

Taxmeni


Českou hudební scénu střídavě křižuje jednou pomyslný dostavník jakoby vystřižený z filmového westernu, jindy vojenský džíp. Jejich posádku i pasažéry tvoří v obou případech stejná kapela moderní country – TAXMENI. Za více jak tři desítky let své existence si vydobyla přední místo na country scéně. Poprvé výrazně dala o sobě vědět na přelomu 60. a 70. let dvacátého století. Nejprve začala tvořit svůj repertoár na zpěvných melodiích tradiční americké country music, postupem času se vlastní tvorbou a výrazem dopracovala až ke countryové moderně, a dokonce ji i celý žánr C&W obohatila o specifický styl tzv. military-country. Album Calamity Jane 4-Rytíři oblak (2004), je sestaveno výhradně z českých melodií, textů, včetně aranží. TAXMENI byli založeni na podzim 1970,z někdejších členů skupin The Plainsmen a Stonewall-Jackson. V únoru 1971 poprvé veřejně vystoupili. V tomto počátečním období se skupina pohybovala na pomezí folku a bluegrassu. Vyhrála několik amatérských soutěží a festivalů, včetně celostátního finále PORTY. Poté byla TAXMENUM předána i tzv. Zlatá Porta „Za dlouholetý přínos v oblasti české country hudby.“ Podobně,jako ostatní přední hudební skupiny, byli rovněž i TAXMENI úředně přinuceni změnit svůj původní název. Začali vystupovat pod jménem Krajánci. Když ze strany tehdejších úřadů začal ideologický tlak neúměrně sílit, v roce 1979 přerušili hudební činnost. Prakticky začali opět vystupovat až ve druhé polovině osmdesátých let, až když se politické klima začalo postupně uvolňovat. Omladila se část členské sestavy a Krajánci se vrátili k svému názvu TAXMENI. Z původního tradičního směru a akustického zvuku postupně propracovali k modernějšímu pojetí.
poutnici

Poutníci


Dne 4.12.1970 se konalo v Country klubu v Maloměřicích první vystoupení dnes již legendární kapely, hrající bluegrass a country, která si říká Poutníci. Již od prvních koncertů a hudebních přehlídek se skupina řadí do brněnské a krajské špičky této hudby, což potvrdila i svými postupy do celostátního finále soutěže, jež měla tenkrát velký zvuk a jmenovala se Porta. Samozřejmě, že čím déle Poutníci hráli, tím se zdokonalovala jejich hra, ale také se měnily sestavy. Jediným, kdo stále zůstával, byl jeden ze zakládajících členů skupiny, František Linhárek. Kapela má od podzimu roku 1997 dva nové členy a hraje v této sestavě: Jan Máca – mandolína a housle, mimochodem jeden z nejtalentovanějších muzikantů českého bluegrassu devadesátých let. Petr Brandejs – banjo (poslední dva roky vítěz ankety bluegrassové asociace banjista roku, podobně jako Máca v mandolině). Jiří Karas Pola – kontrabas, zpěv, konferování koncertů a kapelník. Mirek Hulán – sólová kytara a Zdeněk Kalina – doprovodná dvanáctistrunná kytara a zpěv. V této sestavě se snoubí zkušenost stáří s drajvem a uměním mládí. Poutníci natočili za poslední tři roky stejný počet CD. Ty vydala firma GZ Loděnice a sice v pořadí 1997 „Co už je pryč“, 1998 „Krajní meze“ a v roce 1999 kompilaci s názvem „Vzpomínky“. Většina nahrávek z těchto nosičů vznikla ve studiu Českého rozhlasu Brno pod vedením hudebního režiséra Milana Vidláka. Tři písničky vyšly také na kompilaci „Country fontána, Banjo Jamboree 98 a Prázdniny v Telči“. Skupina vystoupila za toto zmíněné období osmkrát v televizi a samozřejmě se hrají její písničky, jak ty nové tak ty starší, v mnoha rozhlasových stanicích soukromých i státních. Od října roku 2001 hrají Poutníci v obměněné sestavě. Odchází dlouholetý sólový kytarista Mirek Hulán, za kterého přichází Jirka Mach až z Českých Budějovic. Jirka hraje převážně na mandolínu. Skupina ho ale využívá také jako houslistu a kytaristu a hlavně jako zpěváka. Jirka posílil poutnické vokály a vedla Kaliny a Poly zpívá také sólově. Hráč na mandolínu Honza Máca přešel na sólovou kytaru. Soubor v této sestavě natočil CD pro firmu Jihomusic z Českých Budějovic a to v roce 2003 pod názvem Smích i pláč. 1.9.2005.Peter Mečiar z Prievidze na Slovensku, takto banjista, dobrista a hráč na steel kytaru,střídá Petra Brandejse. Jeho mládí a talent budou další devizou poutnického soundu. Na podzim roku 2006 Poutníci natočili CD s názvem Poutníci 2006.8.9.2007 kapela v Oslavanech u Brna odehrála třítisící koncert ve své historii.Zdeněk Kalina, kytarista a zpěvák, se v říjnu 2007 rozhodl že bude hrát se skupinou jen jako host na důležitých poutnických koncertech a akcích kolem Brna.Stal se emeritním Poutníkem. V roce 2015 Poutníci slavili 45 let od svého vzniku. Odehráli jsme 139 koncertů a vrcholem byl prosinec, kdy si současná sestava vytvořila rekord a sice 28 vystoupení za měsíc prosinec. Vrcholem oslav byly 2 koncerty dohromady s Robertem Křetanem a jeho Druhou trávou a řadou bývalých významných členů kapely. Tyto proběhly 3.12.2015 v Praze v divadle Bez zábradlí a 4.12.2015 v Brně v Divadle Bolka Polívky. Kapela již 6 let hraje v nezměněné sestavě.

Podjezd


 
Rohaci

Roháči Z Lokte


„Prší tady dvě stě dní v roce a zbytek – zbytek mrholí.“ To říkávají žertem lidé žijící v krajině kolem řeky Ohře. Je sice zjizvená dolováním a průmyslem, ale z civilizace stačí udělat pár kroků do romantických údolí nebo na stráně Slavkovského lesa či Krušných hor a pokusit se poodhalit tajemství starých kempů. Až budete číst letopočty vyřezané do rozpraskaných totemů, které zde stojí jako svědci krásných chvil a kamarádství, přiložte ucho na některý z těch zdobených kmenů. Možná v něm jakoby z dálky zaslechnete doznívat tenkrát ještě překližkové kytary Wabiho Daňka, Kiďáka a mnoha dalších. I moji. Možná budete mít štěstí a na závěr tohoto tichého koncertu Vám „Vlajku“ zahrají Roháči. Dnes, po jejich již více než patnáctiletém společném pronikání do srdcí všech příznivců trampského muzicírování, je myslím zbytečné rozepisovat suchá čísla a fakta nebo statistiky a zásluhy skupiny. Pro Roháče je cesta jejich písniček mezi Vás prostřednictvím hudebních nosičů samozřejmě malým svátkem. Každá z nich proto místo battle-dressu nebo maskáče dostala hezký slušivý kabát. S písničkami Roháčů je to ale zrovna tak jako s dobrými lidmi. Zůstávají stejné v jakémkoli kabátě. Láďa Kučera – Huberťák 1990 . V časech Londonovy zlaté horečky táhly tisíce dobrodruhů horskými pralesy k Dawson City. Ze západu tam bylo možno dorazit jen po divokém proudu horního toku Yukonu. Muži, kteří se probili pustinou až k němu, začali proto na jeho březích hned stavět plavidla. Na většině plavidel bylo vidět, že nevznikla v profesionálních loděnicích. Musela však být natolik pevná, aby proplula vražednými peřejemi Five fingers a dál do zlatokopeckého kraje. Zdaleka ne všichni muži to dokázali. Písničky Roháčů ta yukonská plavidla připomínají. Je na ně spolehnutí. S tím, kdo jim věří, dokážou proplout pralesem otupění a zabijáckými peřejemi civilizace až do krajin, na které mnozí z nás dávno zapomněli. Jsou to kraje průzračné, kde dosud muže zdobí čest, dívku čistota a kde pravda zůstává pravdou. Písničky zpívané v tom, kraji voní dřívím vodou, hlínou, večerní trávou. Víra Roháčů je pevná, proto ani po desetiletích nepodléhá módě. Hory a oblaka, stromy a lesní zvěř se taky nemění. Roháči netouží dokazovat svým fandům, že jsou jiní, než byli vloni, že jdou stále vpřed, aby je kritika pochválila. Roháči nikdy nezanášeli do svého zpívání upocené manýry sportovních hřišť. Spíš se vždycky starali, aby jejich písničky oslovily lidi stejné krevní skupiny. To se jim podařilo. V roce 1990 získali Roháči Zlatou portu. Zasloužili si ji nejmíň o desetiletí dřív. K čemu však oficiální pocty právě v tomhle žánru? Významnější je, že písničky z repertoáru Roháčů rozléhají se už léta po Čechách, po vodáckých hospodách a u trampských ohňů. Až Vás jejich písničky osvěží jako sklenice piva na letním vandru. Nebo jak přívětivý oheň, u něhož se dobře vzpomíná a sní. Zdeněk Šmíd 1994. K muzice jsem měl vždycky blízko. Mí předkové v mužské linii byli po tři generace kantory (rozuměj varhaníky) v novorolském kostele a táta hrál v kostele chodovském .Občas já s ním. Na housle. Měl jsem to štěstí (!?), že jsem od padesátého roku pobýval v Sokolově a zažil nejen vznik Sokolovského Dostavníku, ale i obsahový i hráčský vzestup úrovně trampských kapel a písničkářů. A potom, někdy v polovině let sedmdesátých jsem klopýtl o loketské Roháče. Přesto, že jsem tou dobou chodil ven jako samotář, zřejmě k tomu muselo dojít. Bylo to osudové. Písně, které zpívali a to, jak je zpívali, mě vrátily opět do houfu. Do houfu, ne do davu. Jaké jsou i jejich písně, už popsal výstižně kamarád nejpovolanější – Zdeněk Šmíd. K jejich druhé desce napsal, že jejich písně oslovují lidi „stejné krevní skupiny“. Tak jest. Mám za to, že nenajdete trampskou kapelu, která si napsala tři vlastní písně o horách a horolezcích. Tohle se mě osobně dotýká. Když jsem se před čtyřmi roky vrátil z Nepálu, Ríša Melichar právě dopsal „Čtrnáct trůnů“. Byl jsem jedním z prvních, kteří tu věc slyšeli a nějak těžce se mi polykalo. Vy, kteří lezete ji pozorně poslouchejte. Vy, kteří nelezete taky. O písničkách Roháčů, už bylo řečeno skoro všechno. Nemohu nedodat, že jejich písničky jsou přitažlivé – mají nápad, humor, a vkus. A, že Roháči všem, kteří poslouchají, zpívají s radostí, z radosti a pro radost. 25 let – to je pěkný štůstek kalendářů. A každý z nich by mohl vyprávět. První z nich by určitě vzpomněl pár nadšenců, kteří se sešli, aby si společně zazpívali. Domluvili se, že si budou říkat Roháči z Lokte, a že budou na pódiu zpívat písničky, které zpívají v lese u ohně. Další kalendáře by vyprávěly o spoustě nádherných lidí, kteří kdy Roháčům překřížili cestu a kteří se stali kamarády na věky věků. O tom, že když už si člověk myslí, že ho jen tak nic nerozhází, rozklepou se mu kolena před plným Lochotínem. že dvě holky se tetelí na pódiu, neví co s rukama, kam se podívat a děsně jim to sluší, zatímco tři zralí a opráskaní chlapi vedle nich mají mokrý oči a vůbec ne proto, že jim do nich perou halogenový reflektory. Jen kvůli takový maličkosti, že jim Mirek Kovařík strká do rukou dvě keramický patlaniny, který kdysi někdo nazval PORTOU a ZLATOU PORTOU. Určitě by přišla řeč i na štěstí, které Roháče potkalo třeba v podobě Jardy Studenýho, Kiďákových písniček nebo fantastických lidí, kteří vymění předvánoční siestu za vydýchaný sál loketského hradu a přijdou si na vánoční koncert Roháčů zabroukat společně pár koled a známých písniček.
brontosourirevival

Brontosauři Revival


Nápad založit kapelu tohoto žánru jsem dostal někdy koncem roku 2008. Jako fanoušek písniček Jana a Františka Nedvědových, který nezažil období Brontosaurů, jsem začal brouzdat na Internetu a snažil se do kapely najít stejné nadšence jako jsem já. Až v březnu 2011 se mi, shodou okolností, ozval Michal Valko. Naše první setkání můžete slyšet například v písničce Skládanka. Sedlo to hned napoprvé a tak jsme se dohodli na delší spolupráci. Mé pátrání však neskončilo a dále jsem neúnavně hledal zpěvačku. Štěstí se na mne usmálo v září 2011, kdy jsem objevil vynikající zpěvačku Zuzanu Šilhovou. Tím byl základ kapely vytvořen a hraní ve větším stylu mohlo začít. Naše první ostré vystoupení se odehrálo hned v dubnu 2012 na Slovensku. Rádi jsme přijali pozvání od fanklubu Honzy Nedvěda. Naše trio můžete slyšet zde. Na podzim 2011 se k nám připojil i můj kamarád Patrik Dvořák s baskytarou, kterou později mění za sólovou kytaru. Vrchol původní kapely přichází v letech 2013 a začátkem roku 2014, kdy naše vystoupení navštíví samotní autoři, Jan Nedvěd, František Nedvěd, Jan Nedvěd ml., Hanka Nedvědová a Vojta Nedvěd. Pro nás všechny je toto nezapomenutelný zážitek. Po dlouhých 4 letech se začátkem roku 2016 rozhodl odejít i náš basák a zvukař Jakub Švadlenka, takže jsem se pokusil najít člověka, který by ho dokázal rychle nahradit. Štěstí se na mne opět usmálo, když jsem zjistil, že můj kolega v práci a soused v jednom, je hráčem na akustický kontrabas. Slovo dalo slovo a začátkem roku 2017 se Jan Raclavský stává novým oficiálním basákem a hlavně členem kapely Brontosauři Revival. Ale co je důležité, jedeme dál..

Nezmaři


Skupina byla založena v lednu 1978, zakládajícími členy kapely byli: Zdeněk Hejkrlík, Zdeněk Svoboda, Luboš Hrdlička a Pavel Zajíc. V roce 1981 se skupina poprvé probojovala do celostátního finále Porty. Zde ještě nezaznamenala výrazné úspěchy, ale vstoupila do širšího povědomí příznivců české folkové scény. Ve stejném roce se skupina zúčastnila folkového festivalu Letokruh v Českém Krumlově. V roce 1982 skupina získala ocenění Malá Porta, která byla udílena novýmnadějným skupinám. A v následujícím roce 1983 již získala jednu z hlavních cen Porty. Hlavní cenu potom skupina získala ještě v roce 1984, a poté se rozhodla již v dalších ročnících nesoutěžit. V roce 1988 skupina dostala první nabídku na vydání LP desky, která vyšla s názvem „Nezmaři“. V té době byla skupina stále amatérská, členové měli své zaměstnání a hraní brali jen jako zábavu. Tehdejší zpěvačka Lenka Slabá chtěla ale nastoupit profesionální dráhu a rozhodla se přijmout nabídku skupiny Spirituál kvintet. Změna byla provedena na Svojšickém slunovratu v roce 1989, kde byl přestup panem Jiřím Tichotou potvrzen. Od roku 1993 hraje profesionálně a věnuje se koncertování naplno. V roce 2000 skupina několikrát hrála v zahraničí, ale dává stále přednost domácímu publiku, kde není problém s jazykovou bariérou.
Na festivalu BUNDY ZELENÝ budou NEZMAŘI hrát již podruhé.


Žalman a Spol.


Hudební sezona 2017 je pro mnohé fanoušky Pavla Žalmana Lohonky, který svým hlasem a texty těší publikum již téměř půl století, opět něčím nová a neoposlouchaná. Žalman působí na hudební scéně od roku 1968, nejprve ve skupině Minnesengři, později v roce 1982 založil vlastní kapelu Žalman & Spol, která v různých sestavách koncertuje nepřetržitě až do současnosti. Poslední obměna sestavy proběhla v únoru 2017. Vedle Petra Novotného, stojícího po Žalmanově boku již téměř 25 let a zpěvačky Michaely Hálkové stanul kytarista Petr Havrda přinášející nový vítr a nové aranže písní.

Pavel Lohonka právem patří mezi české folkové legendy a je jedním z tvůrců, kteří ovlivnili dnešní podobu české folkové scény. S Minnesengry nahrál 9 alb a později vydal dalších 17 autorských desek a 7 výběrů. Na nich lze nalézt více než 250 písní. Zasloužil se o popularizaci lidových, zejména jihočeských písní, některé z nich tak dostaly příležitost zlidovět podruhé. Pro jeho tvorbu je charakteristická pracovitost, cílevědomost a pokora, díky nimž se stal dobrým příkladem pro mnohé mladé folkové skupiny. Před šesti lety byl první folkovou stálicí, která se zapojila do hnutí FOLK ŽIJE! Ztotožňuje se totiž s jeho cílem – přibližovat lidem folkový žánr a při tom zároveň upozornit na mladou folkovou generaci, která vyrostla zcela mimo pozornost médií…


V roce 2016 Pavel Lohonka oslavil 70. narozeniny a k tomuto jubileu skupina realizovala celoroční turné s názvem 70 JAR. V rámci koncertní sezony 2016, krom slavnostního koncertu ve velkém sále pražské Lucerny v den Žalmanových narozenin, skupina Žalman & Spol. připravila sedm velkých koncertů v sestavě rozšířené na devítičlenné těleso. Dále oslavenec vydal knihu 70 jar písní a povídání, kde vypráví příběhy písní a svého života. Příznivci Žalmanových písniček se také dočkali dlouho očekávaného řadového alba, nesoucí název Cestující muž.

“Naprosto obdivuju pořadatele, kteří se rozhodli také pomáhat a dávají prostor folkové muzice. Lidé jako by zapomněli na tu tišší, léty prověřenou muziku. Prověřila ji spousta vynikajících muzikantů a autorů, a proto má právo, aby nezanikla a žila dál. Právě pořadatelé odvádí záslužnou, ale i osvětovou práci, protože v dnešní době, která je velice hektická, je potřeba neustále připomínat, že tu folková hudba je.”


Archiv