logobz2.png

„Měli jsme bundy zelený, někomu občas lezly krkem…………

johnnycash

Robert Šimek & Johnny Cash Revival Band


Napriek tomu, že Revival je celkom oficiálnou a uznávanou hudobnou kategóriou, ktorá zahŕňa
pomerne širokú oblasť interpretačnej i muzikologickej činnosti (vydávanie pôvodných skladieb, nové
nahrávky pamätníckych melódii, súčasnú produkciu naväzujúcu na pôvodnú tvorbu, vydávanie
memoárovej hudobnej literatúry…), môžu ho niektorí považovať za voľačo menejcenného, iba za
imitáciu originálu.

Samozrejme, nie každý revival stojí za to, aby ho experti a laici brali vážne. Lenže na medzinárodnej hudobnej scéne nájdeme občas spevákov a kapely, ktorí „robia“ taký revival, že ich môžeme interpretačne porovnávať s pôvodnými umelcami.

Do tejto kategórie patrí aj talentovaný slovenský spevák Robert Šimek, ktorý na svojej umeleckej
dráhe stavil na mincu legendy svetovej country & western music Johnnyho Casha.

Robert Šimek (nar. 1966) určite nepatrí k tým, ktorí sa po celý život nepohli z „rodnej hrudi“. Narodil
sa a aj v súčastnosti žije v hlavnom meste Slovenskej republiky v Bratislave, ale niekoľko rokov bolo
jeho domovom tiež Rakúsko a USA. Keď mal 14 rokov začal hrať na gitare. Súčasne pri počúvaní LPplatní z bohatej zbierky svojho otca stále viac a viac podliehal čaru basbarytónu Johnnyho Casha.
Stovky hodín potom trávil počúvaním a svedomitým štúdiom Cashových pesničiek snahou o čo
najvernejie napodobenie jeho hlasu, vokálneho prejavu, frázovania i celkového image – od trocha
ležérneho držania gitary až ku cashovskej garderóbe v štýle „Man In Black“.

Keď sa na jeseň 1991 vydal s prvou zostavou svojej sprievodnej skupiny Johnny Cash Revival Band
(rovnako Šimekovi muzikanti kráčajú verne v stopách soundu legendárnej Cashovej kapely Tennessee
Three) na cestu k poslucháčom, bol už dobre „vyzbrojený“ niekoľkými desiatkami revivalových verzii
Cashových piesní. Rýchlo zaujal publikum na Slovensku i v Rakúsku – od tej doby je v tamojších
country kluboch a na festivaloch častým hosťom a niekoľkokrát sa objavil na televíznej obrazovke.
Svoj cashovský image podčiarkol Robert Šimek aj dvoma koncertami v prísne strážných slovenských
žalároch v Železovciach /1994/ a Leopoldove /1997/ , podobne ako pred rokmi spieval Johnny Cash
trestancom za mrežami vo Folsome, San Quintine a ďalších väzniciach.

V roku 1996 sa Robert Šimek po prvý raz predstavil českým priaznivcom prostredníctvom
medailónika v televíznom programe Country Express Praha – Nashville. Potom sa už dostal do opatery
agentúry Western Man, vďaka ktorej nasledovali vystúpenia v prestížnom country klube C15 v Prahe,
na festivale Wells Frago a nakoniec i práca na platni v nahrávacom štúdiu.


VOJTA KIĎÁK TOMÁŠKO

VOJTA KIĎÁK TOMÁŠKO


Porodnice v Teplicích lázních. Dubnový den. Tuším šestnáctého. Dva roky po válce. LP1947. Počasí si nepamatuji, pana doktora také ne, přestože to prý byl dobrý kamarád mého tatíka. Později mi maminka vyprávěla o bouřlivých oslavách mého příchodu na svět. Bylo prý veselo v místních restauracích a narušen noční klid v lázeňské zóně. Jo, otec se uměl radovat. Ze všeho krásného. I ze mě.
Dětství maličko zkrátím. Bylo úžasné a vydalo by na samostatnou knížku.
Protože tatík byl stavitel, tak jsme migrovali za prací střídajíce Čechy a Slovensko, až jednoho dne maminka řekla dost a podívala se na otce pohledem, který nepřipouštěl odpor. Zakotvili jsme v malém městečku v západních Čechách. Kousek od lázní Karlovy Vary. Jmenuje se to tady Loket, je tu hrad, který nepokořil ani Žižka a ani jiný zbojník, pouze komunisti si tu udělali v padesátých létech tvrdý kriminál pro ty, co se jim nehodili. Je tu řeka Ohře a spousta kopců a lesů a rostou tu hřiby a jiné lesní plody. Ty otec zdařile využíval k výrobě různých ovocných vín a lihových nápojů. Pamatuji si, že v kuchyni na kredenci pořád cosi kvasilo a bublalo, ve sklepě byl podivný přístroj, obsluhovaný výhradně tatíkem a občas k nám chodili návštěvy, při kterých se po půlnoci nesl z oken dost hlasitý zpěv lidových písní. Musím ale uznat, že otec zpíval velice pěkně. Navíc dlouhá léta hrával na trumpetu. Za války prošel s vojenskou kapelou od Dukly do Prahy, dvakrát ho Němci postřelili a vůbec. Nerad o tom mluvil a při slově komunista, sevřel pěsti. Asi mu dost ublížili. Teda určitě, teď už to vím. Tenkrát jsem nechápal.
Tenkrát jsem toužil být pionýrem, mít rudý šátek a být k budování a obraně vlasti vždy připraven. Můj pionýrský život byl ale krátký, jak život jepice. Maminka, aby mě měla pod dohledem, se rozhodla, že povede náš pionýrský oddíl. To už jsem byl skoro měsíc hrdým nositelem rudého šátku. Když jsem s ním tenkrát přišel ze školy domů, otec si zapálil cigáro, praštil dveřmi a šel se opít se starým Kopačkou do hotelu Bílý kůň.
Ale jak říkám. Pionýrská kariéra byla krátká a bolavá. Při sběru léčivého podbělu na jedné z pionýrských schůzek, jsem nešťastnou náhodou trefil kamenem do hlavy pionýrku Vaňkovou, když jsem se snažil zasáhnout letícího čmeláka.. Pár kapek krve, tak pět-šest stehů, ale řev, jako by jí stahovali kůži za živa. Indián u mučednického kůlu by jen tiše procedil tradiční „pshaw“ a ani by nemrkl. Ale Vaňková se vžila okamžitě do role umírající labutě a nebyla k utišení. Husa jedna.
Takže hned na místě jsem dostal od matky nářez, odpoledne si mě vypůjčil starej Vaněk, večer mě přizabil otec a druhý den ve škole, před celou třídou mi matka potupně sebrala rudý šátek. A bylo po ptákách. Teda, po kariéře. Do ničeho jsem se od té doby neangažoval a do dneška politicky trucuju.
Jenže přišli i dny prosluněné a neskutečně krásné. To, když mi pan učitel Husák, dej mu pánbůh lehké nebe, půjčil svou kytaru a naučil první akordy. Ježíš, jak já byl šťastný. Hodiny jsem na půdě vyřvával, že černý muž žije pod bičem otrokáře a Džon Braun mrtev je a jeho tělo tlí. A z plna hrdla jsem všem sděloval, že chodím po Brodvaji, hladovej sem a tam, a taky že včera byla neděle a Dajána je v lásce nevěrná… Jupíí, to byla nádhera. Otec tvrdil, že vyju jak prérijní kojot na měsíc, a že by bylo lepší, kdybych pár písní prodal a koupil si melodii. Jenže, kdo by dbal na rady někoho, kdo poslouchá každý pátek odpoledne voničku lidových písní. Tady se proháněli kovbojové, peřeje řvaly v nočních tmách, plavovlasá Mery sténala v drsném objetí černého piráta. Na Aljašce zuřil bílý blizzard a ve staré chatě smečka psů hlídala mrtvé tělo starého zlatokopa.
Zásadně jsem nesouhlasil s otcem, který tvrdil, že mě to moje brnkání neuživí a ať si jdu zopakovat matiku. Měl totiž mozek matematického génia a nechápal, že ne všichni mají orgasmus s Ludolfova čísla.
Jednoho letního dne jsem u řeky potkal partu trempíků. Dvě otřískané kytary, nové písničky, vůně hořících větví… Byl to osud. Byl to osud s vekým O. Od té chvíle byly pro mne soboty ve znamení sbalené deky do staré americké torny zvané ueska a laciné kytary , na kterou jsem si vydělal o prázdninové brigádě. Bylo mi čtrnáct a kousek, a svět mi otevíral pan Foglar a jeho Rychlé Šípy, úžasný pan Hemingway a Jack London, Karel May a Mark Twain, četl jsem vše, co se mi dostalo do rukou. A příběhy jejich hrdinů z dalekých zemí jsem prožíval s partou trempů v lesních campech Krušných hor i v tiché nádheře Jeseníků. Moje Ontário byl malý lom u Tatrovic a stejně jako Amazonka, mi do snů zpívala špinavá řeka Ohře. Jižní kříž nikdy nemohl být krásnější, než Velký vůz v červencové noci na Pasece snů. Těch potlachů, těch písní. Těch kamarádů, kteří podali ešus s horkým čajem, do kterého padaly jiskřičky táboráků. Jsem ti vděčný Osude.
Jména lidiček, co prošly mým životem by vydala na pár stránek. Ale nejsou tak důležitá na papíře. Jsou důležitá v srdci. Beztak se o některých určitě zmíním a ti ostatní se snad neurazí. Přece jen už se skleróza trochu začíná ozývat.
Jednou ve vlaku, cestou kamsi, jsem uslyšel hrát svoji písničku. Od úplně neznámé party. Bože já vyrostl. Poslouchal jsem tiše, a moje dušička se tetelila štěstím. „Tak to jsem napsal já, víte?“, chtělo se mi křičet na celý svět. Mlčel jsem a polykal sliny.
Přišel podivný rok 1968 a já zvažoval, jestli se nepodívat tam, kde jsem už tolikrát ve snu byl. Za vlakovými tuláky, co se jim říká hoboes, za chlápkama krotící divoké mustangy, nebo za těmi, co řídí obrovské náklaďáky na nekonečných mílích Spojených Států. Nerozhodl jsem se okamžitě a pak už bylo pozdě. Přišla kapela Plížák a koncerty. A byla tu máma s tátou, kterým by můj útěk zlomil srdce. Najednou tu byla moje žena a dala mi nejskvělejšího syna. A taky tu byla země, kde je přikováno moje já. Nejhezčí ráj na světě. I přes to, že se ho spousta chtivých nenažranců snaží vydolovat a rozbít.
Jenže to se jim nemůže podařit. Vím to. Jsem o tom přesvědčen.
Ale vrátím se trochu k muzice. Už jsem zmínil kapelu Plížák. Vznikla z party trempíků různých osad, kteří si padli do noty společnou chutí k muzicírování. A hlavně tam byl člověk, který už tenkrát psal písničky jinak, než staří ortodoxní trempové. Psal naším jazykem a psal o tom, co jsme chtěli slyšet. Říkali mu Wabi. Wabi Daňek. Můj věčný soupeř na potlaších, můj věčný kamarád. Bručoun, protiva, rejpal a jistota, že kamarádství je nade vše. Když odešel do Zlína za svou ženou, převzal jsem po něm v kapele funkci dvorního skladatele. Ale kam se moje písně hrabaly na takovou „Tonku“, Hudsonské šífy“, nebo „Mávej“. To byly hity. A dodnes jsou. Odešel hrát na nebeské pódium nějak moc brzy a teď mi ten starý bručoun a věčný soupeř chybí. Můžu jen doufat, že se jednou zase sejdeme. V jiném a třeba lepším světě. Díky Wabi, že jsem tě potkal.
Duší a tátou všech západočeských, muzikantských partiček a různých seskupení byl Jarda Studený. Teď se na nás kouká z nebe a občas je mu asi dost smutno. Naše muzika se krčí v koutě, drcená řevem, pitvořením, vulgaritou a ubíjena nezájmem kompjůtrových potomků. Chtěl bych věřit, že zase přijde doba čistých melodií, doba průzračných slov, doba slušnosti a vyššího principu mravního. Chtěl bych se jí dožít. Ale to jsem trochu odbočil. Soráč, jak říká moje vnučka.
Na kytaru už jsem uměl o pár akordů víc, a taky jsem pomalu začínal psát písně, kde kovboje a různé padouchy čekající na provaz, vystřídal vzdor a vztek na klec jménem tábor míru a socialismu. Vztek na „věčné časy a nikdy jinak“ Vztek na ty, co nás drželi pod krkem, na ty, co zbaběle kývali bratříčkům z Východu. Bezmoc a lítost mě nutily psát písně plné touhy po svobodě. Psát tak, aby ti, co naslouchají pochopili a už se tolik nebáli a nehrbili. To už ale na světě byla kapela Roháči z Lokte. Sedmdesátá léta. První veliké úspěchy na prknech, co znamenají svět. Anebo průšvih. Vyberte si.
Tonda Schneiberk, Mony, Vikin, Dáša, druhá Dáša, Mirek Huspeka.. potom Ríša Melichar (o tom se ještě zmíním), Jitka, Olča, Miloš, malej Ríša, a kolik jich to vlastně prošlo tou kapelou co vznikla po rozpadu Plížáků? Těžko se mi to počítá. Jenže oni pořád ještě hrají a dávají lidem zapomenout na všední útrapy. Je to moje kapela. Patřím a budu k ní patřit dokud bude existovat. I když už s nimi hodně dlouho nehraju. Prožil jsem s těmi blázny tolik krásy, že mám na rozdávání. Zažil jsem plné sály a ticho, že by špendlík bylo slyšet. Zažil jsem výbuchy nadšení, když Tonda v Třebíči poprvé zazpíval „Toulavýho“. A té radosti, když jsem dostal autorskou Portu. To byla tenkrát v Olomouci dlouhá noc. A potom ještě jednou v Plzni. Vzpomínám na amfiteátr v plzeňském Lochotíně. 1989. Třicet tisíc lidiček. Stojím tam sám s kytarou a zpívám. Ten tlak energie mě málem vrazil do nebe. A pak se ke mně přidala pardubická Stopa a lidi uslyšeli „Světýlka svíček“ Chtělo se mi brečet. Tisíce ohýnků v rukou diváků a milióny světýlek na nebi. Jen tak dál, jen tak dál…
A taky můj dopis na rozloučenou s Portou, kterou tenkrát vedli svazáčtí bossové do záhuby. Do prostředí špíny a podvodů, do smradlavého bahna plného podrazů a kupčení bez citu a bez přátelství. Napsal jsem, že to nechci, že s písněmi a s citem a láskou se nedá kupčit. A že už nikdy nepřijedu. Ó jak jsem se mýlil. Miloval jsem paní Portu. A miluju jí dodnes.
Odešel jsem od Roháčů a jedenáct let jezdil po klubech, kulturácích, táborech a kdoví, kde vlastně jsem to hrál. Bylo moc věcí, které jsem potřeboval říct jen já. Bez kapely za zády. Sám a naplno. To už spatřilo světlo světa pár desek s mými skladbami. Také si občas nějaká kapela vzala moji písničku, nahrála na desku, pár lidí mě poznávalo v autobusech i ve vlacích, prostě už jsem měl jméno.
Sedával jsem po koncertech se stejnou krevní skupinou komediantů. Pil s nimi víno i kořalku, sváděl krásný holky, vstával pozdě ráno a večer se rozbíjel na jevištích. A taky už jsem měl lepší kytaru a ztrácel strach z mikrofonů před pusou. Naučil jsem se s lidmi mluvit a v písních jsem svlékal svou kůži a rozdával duši. Domů jsem se vracel utahaný, nevyspalý, ale šťastný. Jo a taky jsem už dostával nějaký ten peníz. Za koncerty, za rozhlas, občas jsem se mihnul v televizi.
Pak se mi začalo stýskat. Jako kdyby mě něco unavilo, jako by mi něco chybělo. Byl jsem sám. Na cestách, na hotelech, na jevišti. Potřeboval jsem někoho, s kým si pokecám, dám pohárek, probereme fotbal a hokej a zanadáváme na politickou situaci..
Zvedl jsem telefon a zavolal svého dávného kamaráda z roztoulaných let. Zavolal jsem toho, který přišel do kapely Roháči a stal se jejím kapelníkem a mojí pravou rukou. Zavolal jsem člověka, který byl na stejné vlně jako já. Můj parťák a Člověk. Ríša Melichar. Já vám to říkal, že ještě přijde na něj řeč. Tak nastalo období „ve dvojce“ a trvalo neuvěřitelných 15 let. Bez hádání, bez závisti, bez ponorkové nemoci.
Byli jsme jako dvojice z grotesky. On velký a zavalitý, s pohledem dobrotivého Médi Bédi, já prťavý cholerik, s pusou rychlejší myšlenky. On chrápe a vstává časně ráno. Já klidně vydržím pařit do svítání a pak se můžu vyvalovat do odpoledne. Ríša je rybář humanista. Chytá ryby, ale zase je hned pouští, protože by nezabil ani mouchu. Já kapra klidně bacím paličkou a s chutí sežeru. On má řidičák a auto, ale v metru, nebo v tramvaji by nevěděl jak si koupit lístek. Ví, že vlaky a autobusy existují , ale zásadně je nepoužívá. Já nemám ani auto a ani řidičák. Nepotřebuju to. O autech vím asi tolik, že mají vpředu volant a stěrače, někde nějaký motor a vzadu vezeme aparaturu a kytary. A že musíme pořád kupovat benzín a jednou za rok nalepit jakýsi papírek na přední sklo a pak můžeme na tankodrom zvaný dálnice.
Ríša na kytaru umí a drží rytmus, zatím co já rytmus nenávidím, natož abych ho držel a na kytaru hraju blbě, ale rád. Můj parťák zpívá sametovým hlasem, zatím co můj zpěv je neintonační směs, připomínající kvikot podsvinčete pod řeznickým nožem. I přes tyto rozdílnosti nám to kupodivu hrálo a občas i ladilo. A je k nevíře, kolik lidí bylo spokojeno, ba i občas někdo utrousil slovíčko pochvaly. No a pak si jednu nedej, že?
Oba máme strach ze zubaře, z hadů, z blbců na silnicích, a také z impotence. Nemáme rádi politiku, politiky, arogantní hlupáky a nafoukané nuly z obrazovky. Ríša fandí Slavii, což mě uráží, protože jediný klub, kterému se dá fandit jsou Teplice.
Patnáct let s Ríšou! Patnáctileté muzikantské „manželství“. A mohlo trvat dál, jenže ekonomická situace a pár dalších věcí nás rozdělilo, takže už zase sólo. S parťákem jsme stále velcí přátelé, nic zlého mezi námi není a nebylo, prostě to takhle přišlo a je. Ríša má dobrou práci v klášteře Teplá, hraje s Roháčema, těší se z důchodu, občas se potkáváme a vzpomínáme a pořád je to ten, kterého si nesmírně vážím.
Abych nebyl pořád sám a abych nezvlčil, začala se mnou jezdit má žena. A tak jí konečně mohu ukázat místa, kde je fajn, představit jí lidi, co mám rád a také se trochu vytáhnout, když se koncert povede. A ona z hlediště přizvukuje a zná všechny mé písně. Lidi říkají, že by se mnou měla vystupovat. Vystupuje.
Z vlaku, z autobusu, z tramvaje… Ale na pódiu ji nechci. Přestože nádherně zpívá. Nedělalo by to dobrotu. Hádali by jsme se jak to má být, kdo bude co zpívat, pak by chtěla další a další píseň jen pro sebe, mě to už moc nemyslí, nakonec by se mohla dát na sólovou dráhu a já bych ostrouhal. Ne-NE!. Takhle je to přesně, jak to má být.
Nádherné je, že po cestách potkávám spoustu svých muzikantských kolegů, které rád vidím, s kterými rád posedím a poklábosím o všem i o ničem..
Žalman, Pavel Dobeš, Věra Martinová a Jarda Wykrent, Flereti , Míra Paleček, Stráníci, Radek Tomášek s Frantou Zikmundem, Plzeňská Slepá kolej, Copáci, Šafráni ze Strakonic, Míša Rörich, Přemek Haas, Pavel Brom a další. Nikdy nezapomenu na starou, dobrou pardubickou Stopu a hradeckou Lokálku s Vaškem Součkem, ani na starý Spirituál kvintet s Karlem Zichem a Oldou Ortínským. Moje srdce okouzlily písně Roberta Křesťana, Jarek Nohavica je mi vzorem, jak zacházet se slovíčky i s divákem. Mám svého osobního „cikána“ Otu Maňáka z bohumínského Sluníčka a já jsem zase jeho osobní gadžo. Otík je chodící moudrost, laskavost a až neskutečná muzikálnost.
A je tu poetik Mirek Kovářík. Takového recitátora budeme jednou těžko hledat. Mé cesty zkřížil kytarový mág Miloš Dvořáček i guru klasické kytary Štěpán Rak, stejně jako Petr Rímský, starý morous a znalec dobrého pití. Což jsme ale skoro všichni. A k okruhu oblíbenců patří celá plejáda pořadatelů a lidiček, kteří se pohybují okolo různých festivalů a koncertů. Jsem pyšný, že mezi kamarády byl i herec Vladimír Čech , který bohužel už hraje na jiné scéně, tam nahoře, kde se jednou určitě sejdeme všichni. K přátelům patří spisovatel Pepík Kejha, úžasný fotograf Karel Soukup, stejně jako Zdenek Březina. nebo celá parta co jezdí k Bendům na Srní.. Bože, to je najednou lidí. Už by se pomalu nevešli ani k nám na zahradu, přestože je dost veliká. A to nejsou zdaleka všichni. Přátelé z moravských sklípků, nejlepší vinař Vítek Sedláček z Vrbice, Franta a Táňa z Lokte, Kolíňáci a dalších asi milión lidiček. Nejde zapomenout na ty, bez kterých by muzikanty bylo těžko slyšet a vidět. Na všechny zvukaře, bedňáky a osvětlovače a stavěče pódií. Zbynďa, Míra Hron, Mašoun, Péťa Kratochvíl, Joudalíci a další a další. Promiňte, že vás všechny nestačím vyjmenovat. Ale určitě jste v mém srdci.
Kromě Lokte a jeho okolí miluji Moravu. Celou a bez výhrad. Myslete si o tom co chcete. A není to jen pro ty hrozny a sklípky. A voňavou trnkovici a meruňku. To je až na druhém místě. Mám rád moraváky, jako takové. Vážím si jejich práce a miluju jejich písničky. V hluboké pokoře se před nimi skláním. Ano, vím že všude jsou lidé dobří a také prevíti. Já jenom věřím, že na Moravě je přece jen o prevíta míň a tak mi to neberte. A o ostatním si povíme u sklenky Rulandy šedé, ne Cabernetu Morávia.. A budeme mít oči opilé Moravou.
Vydal jsem za svůj život asi 10 Cd. Někdy mě napadá, jestli toho není až moc. Některé písně bych klidně nechal v šuplíku, nebo přezpíval a přearanžoval. Ale pak si řeknu, že ne, že to má zůstat tak, jak jsem to nahrál. Je to vlastně výpověď, jak jsem žil, skládal a muzicíroval. Jak šel čas. A dávat starým písním nový kabát netřeba. To ať dělají jiní.
Stejně jako ne všechny stromy rostou rovně a ne všechny kytky krásně voní, tak i některá píseň nemusí být hitem a nemusí oslovit všechny. Ale když jsem je psal, věděl jsem proč je píšu a v té době mi připadaly nejlepší. A mýlit se, je lidské.
Třeba když si některé poslechnete, dáte mi za pravdu. Jsou o lásce a přátelství. A o víře v lepší svět. Písně, které zní nejlépe v tichu pokoje a můžete v klidu vnímat o čem vám vypráví. Je v nich můj život, moje radosti i trápení a vaše i moje srdce. Tak je srdcem poslouchejte a promiňte chybičky, které se občas vloudily.
Na hřbetě táhnu sedmý křížek a to už by chlap měl vědět, co je dobré a co ne. Já myslím, že to vím. Už dlouho. A tak se toho dobrého chci držet až do konce.
Vojta Kiďák Tomáško z královského města Loket
Malina Brothers

MALINA BROTHERS


Bratři Malinové, tedy banjista Luboš (Druhá tráva), kytarista Pavel a houslista Josef (Jimmy Bozeman & the Lazy Pigs), se společně sešli na pódiu v unikátním projektu nazvaném Malina Brothers, ke kterému přizvali ještě kontrabasistu Pavla Peroutku (Spirituál kvintet). Za několik posledních dekád se objevili jako hudebníci či producenti snad na všech důležitých albech tohoto žánru u nás. Mj. spolupracovali s Robertem Křesťanem, Pavlem Bobkem, Věrou Martinovou, Charliem McCoyem (Bob Dylan, Elvis Presley) aj. Mají za sebou řadu koncertů v USA, natočili dvě řadová CD a právě představují nové album, na které přijala pozvání zpěvačka Kateřina García.
Pavel Dobeš

Pavel Dobeš


Začátky Dobešova působení jsou spojeny s ostravskými bigbeatovými kapelami, s nimiž hrál v 60. letech. Postupně se jeho zájem soustředil na country a folkovou hudbu (B-komplex, později Minimum), přechod k folku je spojen s prvním vystoupením na festivalu Folkový kolotoč v roce 1983, kde se představil písněmi Jarmila, Blažek, Hrušky, Krtc

Od poloviny 80. let vyvíjí intenzívní koncertní činnost, s Martinem Kratochvílem nahrávají Skupinové foto, opakovaně přijímá pozvání Miloslava Šimka do divadla Semafor, vystupuje v rozhlase a televizi.

Pavel Dobeš, který v osmdesátých letech vyzvedl vysmívanou ostravštinu a vytvořil z ní módní vlnu, na kterou ještě po pětadvaceti letech stačí naskočit a vézt se, je jedním z mála folkových zpěváků, jehož písničky z předrevolučních let si ponechaly svou platnost do dnešních dnů. Na příbězích jednotlivců totiž vypovídá o systému. O totalitě jako takové, která se s pádem režimu ze společnosti nevytrácí, jen se transformuje.


Jan Vančura a Plavci

Jan Vančura a Plavci


Oblíbená česká skupina Plavci, věnující se stylu folk a country, oslavila 52 let své existence. První sestava se sešla v roce 1964 a tvořili ji Milan Dufek, Antonín Hájek, Mirek Řihošek, Jan Vančura a Jiří Veisser. O rok později pětice odehrála svůj první koncert, za pivo a párek. O další dva roky později se zúčastnili festivalu Porta a hned první vítězství. Svou první desku vydali v roce 1968 u firmy Panton a již v roce 1970 měli na svém kontě první prodaný milion desek v Československu.

Jako jedni z mála jezdili do zahraničí, a to do exotické Jižní Ameriky, na Kubu; v roce 1988 měli 14 koncertů v Sao Paulu. Na konci roku 1989 postihla kapelu osudová rána. Po těžké nemoci zemřel kapelník tehdy stále ještě „Plavců“ Antonín Hájek. V roce 1990 se skupina vrátila k původnímu názvu Rangers. V devadesátých letech koncertovali po USA, Kanadě a Austrálii a obdrželi ocenění za prodané desky. V roce 2005 tragicky zahynul druhý ze zakládajících členů Milan Dufek.

Zpěvák Honza Vančura pokračuje v koncertování s Plavci s tradičním repertoárem, na který jsou diváci této slavné skupiny zvyklí. V posledních letech spolupracuje Honza Vančura na koncertech s excelentními spoluhráči: jedním z nich je uznávaný harmonikář a zpěvák Mário Bihári, dalším kolegou je Jakub Racek, vítěz řady evropských kytarových soutěží. Mezi nejznámější písně patří: Zvedněte kotvy, 500 mil, Rákosí, Pole s bavlnou, Láska je věc kouzelná, Vysočina, Modrý měsíc, Král silnic a mnoho dalších.


Irena Budweiserová

Irena Budweiserová


Celoroční koncert / výjimkou Vánoční čas /koncert je vhodný pro divadla, koncertní sály, kulturní domy či venkovní prostory apod. Návštěvníci koncertu mohou slyšet v Irenině podání spirituály, gospely, blues, převzaté písničky a také vlastní tvorbu.Dle charakteru akce je koncert buďto ozvučen, či provozován akusticky, bez aparatury.

Koncert v sakrálních prostorách spirituály, gospely v anglickém jazyce, respektive s českými texty vhodnými právě pro tato místa /např.Hold On, True Relligion aj. / Irena se dlouhou dobu věnuje duchovním písním „Černé“ Ameriky. Spirituálům a gospelům. Patří k naprosté špičce v interpretaci této hudby u nás.

Koncert v čase svátečním – od Adventu do Tří králů, adventní a Vánoční spirituály a gospely zazní s českými či původními anglickými texty / namátkou: Poor Little Jesus, Go Tell it On The Mountains, Mary Had A Baby /, na koncertu ale uslyšíte i jiné Vánoční písně, a to ze staré Francie, Anglie, Španělska i naší provenience. Většina Vánočních písní se nachází na CD, O Vánocích zpívám.

Komorní koncerty v menších prostorách, při vernisážích, pro KPH apod. Je možné domluvit Irenin koncert za doprovodu jednoho či dvou hudebníků, v případě vernisáže může Irena účinkovat i sama. Samozřejmě opět jsou na programu spirituály, gospely, blues a vlastní tvorba. Takový koncert je finančně méně nákladný a jeho celková dramaturgie se odvíjí od charakteru akce.

Koncerty je možné uskutečnit ve vhodných prostorách akusticky, nebo můžeme použít zvukovou aparaturu pořadatele, popřípadě koncert ozvučit naší aparaturou.

Vše je otázkou dohody mezi manažerem souboru a pořadatelem.


Podjezd

Podjezd


Začátky kapely byly v duchu tradičního akustického bluegrassu, v současné době má modernější zvuk. Z původních členů zůstal jen Tomáš Jícha a Martin Juřík. Složení kapely se léty usadilo a například Pepa Vojtášek je skutečnou osobností zlínské hudební scény. Hraje na baskytaru i kontrabas a málokdo ví, že začínal před třiceti lety jako banjista v kapele Ontário, což byla jedna z prvních zlínských kapel hrajících tento americký styl muziky. V souvislosti s posunem od čistě akustické hudby k modernějšímu pojetí se objevil Roman Gerža s bicími. Tím nejpodstatnějším přínosem a tváří kapely se stala zpěvačka Radka Janečková.
Kapela má zatím dvě desky. Před patnácti lety vznikla první a vychází z tradičních bluegrassových písní. Druhá vznikla z nahrávky živého vystoupení v Českém rozhlasu Olomouc. Má novější zvuk a v některých písních se objevily i bicí. Kapela Podjezd má nejraději živé hraní, i proto byl dvojkoncert v Zelenáčově šopě. V této domovské scéně si přála zaznamenat jedinečnou atmosféru se svými fanoušky.

Podjezd bude v oslavách pokračovat až do léta. 21. dubna chystá koncert ve zlínském Bamboo klubu a zahraje společně s další zlínskou kapelou Reggay. V létě bude kapela zahajovat Festival Slunce ve Strážnici, který proběhne 14. července. Na desátém ročníku Festivalu Na kopečku v Lukovečku bude celý pátek věnován oslavě Podjezdu a jako hosté vystoupí kapely Tak určitě band a Neznámý. Na tomto festivalu by měl proběhnout křest nového CD.

Zelenáčova šopa, hospůdka pivních speciálů, hudební a divadelní klub je místem, kde mohou lidé ochutnat desítky různých piv, zažít živé koncerty, cestovatelské besedy nebo divadelní představení pro děti i dospělé. Kulturní programy jsou podporovány Kulturním fondem města Zlína. U zrodu vyhlášeného podniku před 26 lety i za jeho současnou dramaturgií stojí Martin Juřík, mezi přáteli známý pod přezdívkou Čurda. Je také tahounem zlínské kapely Podjezd. Zelenáčova šopa je nekuřáckou restaurací.


FRANTIŠEK NEDVĚD

FRANTIŠEK NEDVĚD


S o rok starším bratrem Janem jsem vyrůstal V Praze na Spořilově, ale hodně času jsme trávili v Lukách pod Medníkem na Sázavě. Podobně jako většina mých vrstevníků jsem začínal s beatem. S Honzou jsme hráli ve skupině The Three Long Fingers a také The Preachers. Později jsem s Honzou, Gustavem Blažkem a Jitkou Markovou založili trampskou skupinu Toronto.

V roce 1974 umírá Gusta Blažek a Jitka odchází z Toronta. Na jejich místo nastupuje Petr Zadina a Zdenka Tosková ze skupiny Ještěři.

V roce 1975 se konal zájezd Toronta a Spirituálu Kvintet do Belgie. Stávám se s Honzou a Zdenkou členy skupiny Spirituál Kvintet. Zdenka se vdala za Jirku Tichotu ze Spirituál Kvintetu.

Asi 5 minut před koncertem v Lucerně se Toronto přejmenovalo na Brontosaury. Pár let poté jsem odešel ze skupiny. Následně na to Honza Brontosaury rozpustil a hrál u Smolařů. Přibližně po půl roce se Brontosauři dávají v původním složení zase dohromady.

V roce 1988 odchází Honza ze Spirituálu a zanedlouho ho následuji i já.

Brontosauři vydrželi až do roku 1992 a mezitím Honza vystupuje se svojí ženou Hankou, Vaškem Součkem a někdy i s Wabi Daňkem. Od září 1992 hrajeme společně s Honzou.

Roku 1994 se Brontosauři dávají znovu dohromady, ale pouze proto, aby nahráli ve studiu AUDIO-KOKPIT&EDISONO nové album Zahrádky. V červnu 1996 slaví Honza padesáté narozeniny, které jsme oslavili fantastickým koncertem na Strahově – vychází „Vstupenka na Strahov“ (nahráno v prosinci 1995). Koncert se uskutečnil 21.06.1996.

V roce 1997 se s bratrem Janem rozcházíme a já začínám „pomáhat“ hrát Příbuzným a od roku 2011 vystupujeme opět společně s bratrem Janem, nahráváme nové album Souhvězdí jisker.

Od roku 2013 vystupuji opět samostatně nebo s kapelou Tiebreak, občas vystupujeme společně se synem Vojtou.


Flastr

FLASTR


Mladoboleslavskokosmonoskojabloneckolibereckokokonínská kapela FLASTR vznikla na jaře 2004. Hlásí se k hudebnímu směru acoustic & bluegrass music. Prezentuje především převzatou tvorbu nejlepších amerických bluegrassových skupin s převážně českými texty Honzy Raclavského, které mají velmi dobrou úroveň a dobře se zpívají, což oceňují i mnozí fanoušci kapely, přesycení angličtinou českých bluegrassmenů. Osobitý projev zpěvačky navíc dává naší muzice i lehce folkovou náladu. Stále se snažíme do zpěvu zapojit celou kapelu, zpíváme často v pěti – gospely, což má u diváků obrovský ohlas. V bluegrassu to není obvyklé, ale žánrově nás to posunuje dál. Snad k folku, či jinam, ale kam, to nevíme. My jsme tomu začali říkat POETICKÝ BLUEGRASS a docela se to chytlo. Tak budeme třeba jednou slavní jako zakladatelé nového směru bluegrassu.

Kapela prošla mnoha personálními změnami. Počátkem roku 2015, po 5 letech, odchází mandolinista Martin Ješeta. Hledáme nového a nacházíme Vaška Hrocha. Naše kapela vstoupila s odchodem Martina a příchodem nového mandolinisty opravdu do nové fáze, takže můžeme pokračovat dál ve zkvalitňování naší muziky.

Kapela se zaměřuje na koncertování po klubech i festivalech jak v regionu a po celé republice, tak i v zahraničí (Francie – La Roche Bluegrass festival , Holansko – EWOB).

Mezi největší úspěchy kapely patří pozvání na La Roche Bluegrass festival do Francie, kde jsme mimo naše vystoupení, dostali i pozvání zpívat gospely v místním kostele na mši. Super zážitek. K dalším úspěchům řadíme třeba vítězství na Open scéně FOLKOVÉHO KVÍTKU 2010 na Konopišti, kde kapela druhý den vystoupila i na hlavní scéně, nebo hudební soutěž NOTOVÁNÍ 2013, kde jsme se umístili na 1. místě u poroty (z 36 kapel).

Flastr má za sebou i dvě živá vystoupení v rádiu. Jedno na rádiu Proglas a druhé v Českém rozhlase České Budějovice v pořadu Folková jíška.

A plány do budoucna? Především vydržet spolu, stále pracovat na kvalitě, časem využít skladateského potencionálu některých členů kapely, kteří zatím píší do šuplíku a hlavně společným muzicírováním přinášet radost nejen sobě, rozšiřujícímu se okruhu skalních fandů skupiny, ale i široké veřejnosti. Vždyť nejlepším oceněním naší práce je, když si diváci naše písničky zpívají z hlediště s námi.


SOUČASNÁ SESTAVA :

HONZA RACLAVSKÝ – kontrabas, zpěv, kapelník
HANKA ČERNÁ – kytara, flétny, zpěv
TOMÁŠ HUŠEK – housle, zpěv
VAŠEK HROCH – mandolína, dobro, zpěv
BOB SCHERNSTEIN – banjo, dobro, zpěv


Archivy