logobz2.png

„Měli jsme bundy zelený, někomu občas lezly krkem…………

NEZMAŘI

NEZMAŘI


Folková skupina NEZMAŘI byla založena počátkem roku 1978 čtyřmi “otci zakladateli” Pavlem Zajícem, Zdeňkem Hejkrlíkem, Zdeňkem Svobodou a Lubošem Hrdličkou, původně jako scénická kapela Divadla dramatických textů s půvabnou zkratkou DDT, působícím pod ochrannými křídly Jihočeského divadla.

NEZMAŘI se však brzy osamostatnili a začali se zúčastňovat různých přehlídek, vesměs úspěšně.

První dva roky života kapely byly obdobím personálních změn z důvodů studijních, rodinných i jiných, naštěstí nikoliv osobních. Obsazení se usadilo na pánské trojici ZAJÍC, DRENGUBÁK a HLAVÁČ, kterou zpočátku doplňoval JARDA MATĚJŮ a řada poměrně rychle se střídajících zpěvaček, z nichž poslední – ŠÁRKA BENETKOVÁ – přišla do kapely v roce 1990. Na několik let rozšířila skupinu ještě PAVLÍNA JÍŠOVÁ, ale od roku 2002 působí NEZMAŘI v nezměněném složení PAVEL ZAJÍC, PAVEL DRENGUBÁK, TONDA HLAVÁČ a ŠÁRKA BENETKOVÁ.

V devadesátých létech se skupina zprofesionalizovala a postupem času se stala jednou z funkčně nejstarších kapel české folkové scény.

Jejich tvorba se posunula od převzatých skladeb světových folkových celebrit, opatřených vlastními texty, až k téměř výhradně vlastní produkci písniček, doplněných tu a tam příspěvky spřátelených hudebníků a textařů.

NEZMAŘI jsou v kolektivu oblíbení a při významných výročích zodpovědně vyvěšují vlajky a zdobí okna.

Skupina NEZMAŘI je charakteristická vícehlasým vokálem s doprovodem akustických nástrojů. Její repertoár tvoří převážně vlastní písně ale i světová folková klasika. Každoročně odehrají přes sto koncertních vystoupení po celé ČR a Slovensku. Mají stálé publikum ve všech větších městech republiky. Za léta aktivního koncertování posbírali všechna ocenění, která se v tomto žánru udělují. Kromě plzeňských Port jsou také držiteli dvou Zlatých klíčů. Tato prestižní cena se uděluje pro nejlepší skupinu roku v kategorii Folk&Country. Na svém kontě mají 16 samostatných CD a 2 DVD.

V současné sestavě jezdí s koncertním programem, ve kterém zazní i písničky z jejich posledního CD. Posluchači si tak s nimi mohou během jednoho koncertu zazpívat písničky ze všech období kapely od historie až po současnost.

Na programu mají také vánoční repertoár složený ze známých i méně známých koled a vánočních písní.

Tím, že kapela používá pouze akustické nástroje a patří mezi nejlepší vokální skupiny u nás, je schopna ve vhodných prostorách (kostely, kaple apod.) zahrát i čistě akustický koncert.


Pavlína Jíšová

Pavlína Jíšová


Českobudějovická rodačka Pavlína Jíšová (*21.9.1962, vlastním jménem Pavla) patří k výrazným zpěvačkám české – především folkové – hudební scény.

Úspěchy a ocenění:

  • jako členka bluegrassové kapely Sem Tam dvojnásobná držitelka Porty z osmdesátých let
  • Zlaté klíče za zpěvačku roku v čtenářské anketě časopisu Folk&Country šestkrát po sobě
  • držitelka řádu Rytíř českého a moravského folku z festivalu Folkový kvítek
  • zakládající ex-členka formace Žalman a spol.
  • bývalá členka skupin Minnesengři, Nezmaři
  • sólově vystupovala s kapelami Weekend, … a basta, CS Band
  • spolupráce s významnými hudebními osobnostmi – Pavel Lohonka Žalman, Michal Tučný, Věra Martinová, Robert Křesťan, Pavel Bobek…

Historie:
Její pěveckou minulost odstartovalo členství v kapele Sem Tam, se kterou uspěla v osmdesátých letech na celostátním kole Porty v Plzni.
V této formaci si jí všiml tehdejší člen skupiny Minnesengři Pavel Lohonka Žalman. Během studia na PF v Č. Budějovicích (obor český jazyk – hudební výchova) se stala zakládající členkou Žalmanova sdružení a spol., se kterým natočila dvě LP desky. Nebyla vzornou studentkou – to nejen kvůli profesionálnímu zpívání v českobudějovické skupině Minnesengři, kam ji Pavel Lohonka Žalman během studia přivedl. Studium dvakrát přerušila a po jeho dokončení vyměnila učitelskou dráhu za zpívání v Žalman a spol.Tehdy Žalman Jíšové vyprodukoval první EP desku PAVLÍNA JÍŠOVÁ A PŘÁTELÉ pro vydavatelství Panton. Pavlína Jíšová své profesionální členství v Žalman a spol. ukončila po osmi letech mateřstvím.

Na hudební scénu se vrátila už jako jedna ze dvou zpěvaček českobudějovické folkové kapely Nezmaři.V této formaci působila téměř dvanáct let a toto období je zaznamenáno na osmi hudebních nosičích.

Jako „Nezmarka“ Jíšová natočila čtyři sólová alba. Na prvním ji doprovází skupina Weekend a toto album nese název PAVLÍNA JÍŠOVÁ A WEEKEND NĚKDO JINÝ NEŽ JSEM JÁ. Některé písně z této desky byly vybrány hudebním kritikem Jiřím Černým pro komplet CD časopisu Reader´s Digest s titulem KRAJINA ČESKÉ COUNTRY. S Weekendem Jíšová poznala Michala Tučného a téměř dva roky vystupovala v jeho pořadu, kde měla vlastní sólový prostor. S Tučným a s Weekendem natočila pár písní, které vyšly na albu KOSMICKEJ VANDR.

Pro natočení druhého sólového alba „zapůjčil“ Pavlíně do studia svou kapelu Robert Křesťan. CD se jmenuje příznačně DRUHÁ TRÁVA S PAVLÍNOU JÍŠOVOU. Na tomto projektu se Pavlína představila také jako autorka, což odstartovalo její spolupráci s Věrou Martinovou, pro kterou napsala několik písní.

Třetí album pojmenovala PAVLÍNA JÍŠOVÁ svým jménem. Písničky z něj dotvořily její sólový program, se kterým koncertovala. Na toto album přijal pozvání Jarek Nohavica, aby s Jíšovou natočil duet o jejím rodném městě s názvem „Žába“.

Čtvrté, autorsky samostatné album LÁSKA JE NÁDECH, natočila Pavlína se studiovou kapelou sestavenou ze známých profesionálních hráčů.

V roce 2002 Jíšová opouští Nezmary a nabízí spolupráci Pavlovi Malinovi /tehdy ex Druhá Tráva, v současnosti Žalman a spol. nebo Malina Brothers/, aby jí vybral muzikanty k natáčení dalšího alba a zároveň sestavil kapelu pro koncertování až za hranice žánru. Tak vznikla československá formace CS Band, která s Jíšovou natočila páté sólové album V PROUTĚNÉM KŘESLE a v letech 2003 – 2005 ji doprovázela na koncertech.

Přelom let 2006 -2007 přivedl zpěvačku k důležitému mezníku – k pětadvaceti letům jejího působení na pódiích. Jíšová využívá název své první EP desky Pavlína Jíšová a přátelé ke komornější prezentaci svých písní. V roce 2007 vychází nové album s názvem PAVLÍNA JÍŠOVÁ A PŘÁTELÉ – ANDĚLÉ JSOU S NÁMI. Z tohoto alba je nejúspěšnější píseň K bráně bran, která se stává nejčastěji hranější písní na rádiu Proglas za celý rok. Trio Pavlína Jíšová a přátelé také navazuje koncertní spolupráci s Pavlem Bobkem. Prvním impulsem k tomuto spojení byl společný duet Motýlek ráno z roku 2000, který Jíšová zároveň otextovala.

Rok 2009 přivádí posilu z rodinné linie. Stálou členkou kapely se stává Pavlínina dcera Adéla Lounková. Za Pavla Malinu nastupuje kytarista Jakub Racek.

Pavlína Jíšová a přátelé ve složení
Pavlína Jíšová ( kytara, zpěv)
Adéla Lounková ( kytara, zpěv, irské flétny)
Jakub Racek (elektrická kytara, zpěv)
Pavel Peroutka (kontrabas, zpěv)

natáčí studiový projekt s dalšími hosty s názvem BLÁZEN TANČÍ DÁL. Výše jmenovaná sestava natáčí i akustický projekt s názvem TO SI PIŠ. Album je veřejnosti představeno na jaře roku 2011, kapela se však už v létě téhož roku rozchází.

Rodinná dvojice matka a dcera začíná koncertovat v duu, ale nová sestava s čistě ženskou energií na sebe nenechá dlouho čekat.

Přicházejí multiinstrumentalistka Petra „Šany“ Šanclová a basová kytaristka Romana Tomášková.
„Bababand“ natáčí retrospektivní album TO JÁ, PÍSNIČKA. Roli vydavatele přijímá Pavlína Jíšová. Album obsahuje 19 písní staršího data, které jsou zpracovány v duchu současné koncertní podoby. Cédéčko je natočeno víceméně živě. V bookletu alba jsou umístěny fotografie všech sestav, se kterými Jíšová doposud spolupracovala. Pár milých slov vetknul hudebnímu nosiči kromě některého autorství hudební „guru“ Jíšové – Pavel Žalman Lohonka. Hostem alba je bývalý kolega Jíšové z kapely Sem Tam Jaroslav Matějů/ Matěj/.
Na sklonku roku 2017 ohlásí dcera Pavlíny Jíšové Adéla Jonášová /dříve Lounková/ odchod z kapely na sólovou dráhu.
Jíšová v současnosti nejčastěji vystupuje v duu s Petrou „Šany“ Šanclovou. Ani samostatné klubové akce s kytarou nejsou vyjímkou.
Přesto preferencí zůstává dámské trio Pavlína Jíšová & Bababand, které doplňuje s basovou kytarou Romana Tomášková.

Jíšová pracuje externě v Českém rozhlase České Budějovice. Spolu s Adélou Jonášovou vytváří a moderuje pořad „Písničkové rozhovory“, který volně navazuje na Folkovou jíšku, která byla ke slyšení od roku 2008 do září roku 2015.


MARIEN

MARIEN


Hudební skupina Marien z Pardubic patří k nejvýraznějším tvářím nastupující generace v žánru folkové, country a trampské hudby. Věnují se akustické kytarové muzice a vícehlasému zpívaní, hrají melodické písně převážně z dílny Víti Troníčka. Přes progresivnější vítr v plachtách skupina staví na spíše na tradičních hodnotách FCT hudby a tím zůstává přitažlivá pro široké věkové spektrum posluchačů. Kromě mohutných vokálů a silných písní je pro Marien typická i jedinečná koncertní energie a doslova rodinný humor.

Marien jsou trojnásobní držitelé Porty a řady dalších ocenění, stáli u zrodu hnutí Folk žije!, vystupují na předních festivalech i vlastních koncertech po celé republice a pro svůj tradiční sound jsou také vyhledávanou doprovodnou kapelou. Spolupracují například s Pavlem Žalmanem Lohonkou a Spirituál kvintetem, doprovázeli Wabi Daňka, Honzu Nedvěda, Roberta Křesťana, Romana Horkého a další legendy české folkové scény. Na neprofesionální folkovou kapelu Marien disponují mimořádně velikou a stále rostoucí posluchačskou komunitou, která je schopná kapelu následovat i na nevšední outdoorové koncerty cyklu Cestou za Tebou, konané na zajímavých místech naší země jako vzpomínkové akce na tragicky zesnulého člena foukačkáře Zbyňka Zubířka Rosendorfa. Marien spolupořádají také festival Folkové Chvojení či Východočeské oblastní kolo Porty.

V roce 2009 vyšlo debutové album s názvem Krajina v Tobě (Good day records), druhé CD s názvem V půli cesty vyšlo v roce 2012 (FOLK ŽIJE!), v roce 2014 skupina vydala třetí album Ze Skla (FOLK ŽIJE!). V roce 2017 jako překvapení pro fandy vyšlo tak trochu neoficiání live album Marien – Ideon živě, záznam vydařeného výročního koncertu v pardubické výstavní hale Ideon z listopadu roku 2016. Celý koncert je ke shlédnutí na kanálu Youtube.


COP

COP


Skupina COP vznikla v roce 1978 a hned od počátku své existence slavila četné úspěchy. V roce 1980 vyhrála v té době nejprestižnější cenu PORTA a v roce 1981 si úspěch zopakovala.

V letech 1982 – 1983 většina členů kapely emigrovala do USA a Kanady. Z celé sestavy zůstal pouze Míša Leicht, který má hlavní zásluhu na vzkříšení souboru. Do zlomového roku 1989 objíždí skupina bluegrassové přehlídky a koncerty.

Skupina COP se díky svojí popularitě stala pravidelným hostem všech významných hudebních přehlídek v naší republice.

V roce 2002 COP získal „Anděla“ – trofej České hudební akademie (obdoba Grammy) za oblast Folk & Country.>Kapela nedávno oslavila 30 let své existence před vyprodanou pražskou Lucernou. Z tohoto vystoupení vznikla nahrávka zaznamenaná na dvojitém CD s názvem COP: XXX (2009).

Zatím nejaktuálnějším studiovým počinem je album Tribute to Greenhorns, které vyšlo na jaře roku 2015.


DEVÍTKA

DEVÍTKA


Devítka je folková hudební skupina, založená v roce 1992. V jejím středu je kytarista, zpěvák a skladatel Honza Brož. Patnáct let jste ho spolu s Jindřiškou Brožovou mohli vídat i ve skupině Žalman a spol.

Devítka se opírá o původní repertoár Brožových melodických písniček s citlivými, většinou romantickými texty. Zvuk kapely stojí na barevných kombinacích kytar, kláves a rytmicky pevné baskytaře. Sólové zpěvy Honzy a Jindřišky Brožových barevně doplňují výrazné hlasy ostatních muzikantů. Síla současných pěti hlasů Devítky je v dynamice, energii a barevné rozmanitosti hlasů.

Devítka vystupuje v klubech, kulturních domech či festivalech po celé české republice. Část repertoáru je věnována vánočnímu období a koncerty s původními adventními písněmi mívají neopakovatelnou atmosféru.

Kapela vydala 12 CD, nejnovější s názvem Štístko, vyšlo v roce 2020.


KAMELOT

KAMELOT


Všechno začalo v Brně v roce 1982. Roman Horký a Radek „Bůček“ Michal – dva nadšenci, kteří založili kapelu a rozhodli se dobýt svět. Život byl o kytarách, písničkách a hlavně o energii a radosti. Tak vznikla skupina Kamelot. Počáteční tvorba kapely zařadila Kamelot do škatulky „Folk a country“, kde je hudební skupina zařazena dodnes. Autorem všech textů a skladatelem hudby je zpěvák a leader skupiny Roman Horký, který je v současné době jediný člen původního Kamelotu.

Roman Horký neupřednostňuje žádný hudební styl. Dává svým písničkám takový kabát, jaký cítí, že jim patří. Jednou modernější, jednou tradičnější. Sjednocuje je jejich společný duch. Mnohé z více než tří set skladeb Romana Horkého připomínají deníkové záznamy nálad a pocitů písničkářovy duše. Když procházíme jeho alba, jako bychom měli na dlani jeden lidský život. V jeho záznamech štěstí nebo smutku cítíme odraz toho, čím žijeme my sami.


POUTNÍCI


Dne 4.12.1970 se konalo v Country klubu v Maloměřicích první vystoupení dnes již legendární kapely, hrající bluegrass a country, která si říká Poutníci. Již od prvních koncertů a hudebních přehlídek se skupina řadí do brněnské a krajské špičky této hudby, což potvrdila i svými postupy do celostátního finále soutěže, jež měla tenkrát velký zvuk a jmenovala se Porta. Samozřejmě, že čím déle Poutníci hráli, tím se zdokonalovala jejich hra, ale také se měnily sestavy. Jediným, kdo stále zůstával, byl jeden ze zakládajících členů skupiny, František Linhárek.

Rok 1974 a rok 1979 byly velmi důležité, neboť přichází tři velké postavy Poutníků a sice kytarista a zpěvák Zdeněk Kalina a banjista ale hlavně skladatel a zpěvák Robert Křesťan s mandolinistou Pavlem Petrželou. Skupina se začátkem osmdesátých let konsoliduje a začíná vítězit na mnoha přehlídkách a vítězí i na již zmíněné Portě v letech 1981 až 83.

V roce 1987 kapele vychází první deska a o rok později se vydává na úplnou profesionální dráhu v sestavě: kapelník, kytara František Linhárek; banjo, zpěv Robert Křesťan; banjo, housle a saxofon Luboš Malina; kytara, zpěv Zdeněk Kalina; mandolína Jiří Plocek; kytara Mirek Hulán; kontrabas, zpěv Jiří Pola a konferenciér Josef Prudil. Tato sestava patřila v historii k těm slavnějším. Vydala pět CD, navštívila spoustu zemí Evropy a dostala dvakrát ocenění za nejlepší neamerické CD roku v USA (1989 a 1990 od organizace SPBGM). Kromě toho odehrála kapela stovky koncertů po tehdejším Československu.

V roce 1991 v létě končí tato sestava svou činnost. František Linhárek odchází a nadále se věnuje pouze činnosti managerské. Odešel i Robert Křesťana a Luboš Malina – Druhá tráva a také Jiří Plocek – Teagrass. Kapelníkem se stává Mirek Hulán. Přichází poprvé v historii Poutníků zpěvačka Hana Černohorská a vrací se po letech banjista Svaťa Kotas s houslistou Ladislavem Cejnkem. V této sestavě, kromě vystupování v zahraničí, především v Rakousku, vydala kapela dvě CD a v roce 1997 se rozchází a vzniká další sestava souboru.

Kapela má od podzimu roku 1997 – 2000 dva nové členy a hraje v této sestavě: Jan Máca – mandolína a housle, mimochodem jeden z nejtalentovanějších muzikantů českého bluegrassu devadesátých let. Petr Brandejs – banjo (poslední dva roky vítěz ankety bluegrassové asociace banjista roku, podobně jako Máca v mandolině). Jiří Karas Pola – kontrabas, zpěv, konferování koncertů a kapelník. Mirek Hulán – sólová kytara a Zdeněk Kalina – doprovodná dvanáctistrunná kytara a zpěv.

Od října roku 2001-2004 hrají Poutníci v obměněné sestavě. Odchází dlouholetý sólový kytarista Mirek Hulán, za kterého přichází Jirka Mach až z Českých Budějovic. Jirka hraje převážně na mandolínu. Skupina ho ale využívá také jako houslistu a kytaristu a hlavně jako zpěváka. Jirka posílil poutnické vokály a vedla Kaliny a Poly zpívá také sólově. Hráč na mandolínu Honza Máca přešel na sólovou kytaru. Soubor v této sestavě natočil CD pro firmu Jihomusic z Českých Budějovic a to v roce 2003 pod názvem Smích i pláč.

1.9.2005 se stává novým Poutníkem Peter Mečiar z Prievidze na Slovensku, takto banjista, dobrista a hráč na steel kytaru. Střídá Petra Brandejse. Jeho mládí a talent budou další devizou poutnického soundu.

Na podzim roku 2006 Poutníci natočili CD s názvem Poutníci 2006.

8.9.2007 kapela v Oslavanech u Brna odehrála třítisící koncert ve své historii.

Zdeněk Kalina, kytarista a zpěvák, se v říjnu 2007 rozhodl že bude hrát se skupinou jen jako host na důležitých poutnických koncertech a akcích kolem Brna. Stal se emeritním Poutníkem.

Začátkem března 2009 nahrazuje zpěváka a mandolinistu Jřího Macha mladičký zpěvák a kytarista Jakub Bílý z Ostravy

Celý rok 2010 jezdili Poutníci s programem “ Poutníci slaví 40″ Vrcholem celoročních oslav byla společná šňůra s Robertem Křesťanem a jeho Druhou trávou a hlavně koncert 4.12.2010 v Brně v KC Omega na Musilově ulici. Poutníci také tento den pokřtili poprvé svoje 13. CD s názvem “ Poutníci slaví 40 live“

V roce 2011 kapela jezdila v ustálené sestavě : kontrabas, zpěv – Jiří Karas Pola, mandolína, kytara, zpěv – Jan Máca, banjo, dobro – Peter Mečiar a kytara, zpěv – Jakub Bílý. Jako host vystupoval na koncertech v Brně a blízkém okolí kytarista a zpěvák, emeritní Poutník Zdeněk Kalina.

V roce 2012 bylo odehráno 129 koncertů, kapela hrála velmi často v zahraničí, v Polsku, Německu a na Slovensku. Sestava muzikantů stále stejná jako v předešlém období.

Roku 2013 odehráno 127 koncertů a vzniklo 14. poutnické CD s názvem ,, Country vánoce. “ V TV NOE v pořadu Cvrlikání vznikl poutnický recitál.

V roce 2014 odehráli Poutníci 117 vystoupení s Pořady ,, Poutníci, Na cestách country a Country Vánoce.“ Stejnojmenný pořad byl natočen i pro TV NOE. Kapela hraje stále ve stejné sestavě.

V roce 2015 Poutníci slavili 45 let od svého vzniku. Odehráli 139 koncertů a vrcholem byl prosinec, kdy si současná sestava vytvořila rekord a sice 28 vystoupení za měsíc prosinec. Vrcholem oslav byly 2 koncerty dohromady s Robertem Křestanem a jeho Druhou trávou a řadou bývalých významných členů kapely. Tyto proběhly 3.12.2015 v Praze v divadle Bez zábradlí a 4.12.2015 v Brně v Divadle Bolka Polívky. Kapela již 6 let hraje v nezměněné sestavě.

V roce 2016 kapela odehrála 132 vystoupení

Rok 2017 byl zajímavý z několika důvodů. V březnu vyšlo vzpomínkové dvoj CD u Suparaphonu Zlatá éra. V tom samém měsíci hráli Poutníci na oslavách výročí skupiny Trapeři Roberta Křesťana v Brně v divadle Bolka Polívky a kapelník Jiří Karas Pola oslavil koncertem ve Slavkově u Brna svoje šedesátiny. Hosté byli všichni významní bývalí členové Poutníků v čele s Robertem Křesťanem a kapelou Album z Chomutova. Vrcholem byl říjnový letecký zájezd na Hudební světový veletrh do Šanghaje v Číně. Bylo odehráno 130 vystoupení.

V roce 2018 bylo odehráno 111 koncertů. Poutníci začali také cvičit nové písně na další CD v pořadí již šestnácté.

Rok 2019 byl zajímavý tím že Jakub Bílý je s námi už 10 let. V říjnu byla natočeny základy CD s názvem “ Stíny na střechách.“ Bude na něm 14 věcí z toho 13 je úplně nových. Nahrávky vznikly v soukromém studiu a hudebním režisérem byl Svaťa Kotas. Bylo odehráno 114 koncertů.

Rok 2020 – 5.3. bylo v Trutnově, při koncertu 50 let v country, pokřtěno 16té poutnické CD.Hned po té začala coronavirová krize. Kvůli ní opustil kapelu, po 15ti letech, banjista a dobrista Peter Mečiar a to 20.10.2020. Našel si civilní povolání a nemohl se naplno věnovat Poutníkům. Škoda. Nahradí ho hráč na banjo Petr Vošta z Jihlavy. Za rok 2020 Poutníci odehráli 41 koncertů a 89 jich bylo, kvůli coronaviru, zrušeno.


JITKA VRBOVÁ

JITKA VRBOVÁ


Miláčkové moji,
už déle než rok se spolu nevídáme a neslýcháme, čemuž bychom předtím jen ztěžka věřili. Kolikrát za tu dlouhou dobu jsem brala do ruky diář, abych škrtla termíny koncertů!
Dnes už mám zase poznamenané letošní data, ale nejsem si příliš jista, budou-li vskutku platit. Tak ráda bych vás zase viděla, tak ráda bych se s vámi těšila z muziky a usmívala se na vás plná štěstí!
Moc vás zdravím, přeji pevné zdraví a těším se!
Vaše Jitka

Můj profil

Životní dary
babička vynikající altistka
dědeček – vojenský muzikant
maminka – multiinstrumentální zpěvačka
tatínek – poučený houslista a zpěvák – diletant
narození r.1940
od dětství čisté zpívání
devítiletý pobyt v TBC sanatoriu
možnost studia na gymnáziu
možnost studia na FFUK
možnost „učit češtinu, ruštinu a Hv
možnost zpívat a těšit posluchače
dcera Zuzana a její druh Boris
vnučka Viktorka
možnost chodit, žít

Životní handicapy
vážná kostní choroba od dětství
celoživotní následky, špatná chůze
omezenost pohybu
zevnějšek „nic moc“
žádné technické a výtvarné nadání
nemožnost sportovat a déle chodit

Životní posloupnost
40.-50. léta:
sanatorium
základní a střední škola
mé foto
60. léta:
absolutorium filozofie
učitelský rozjezd (Mělník, Praha)
pěvecký rozjezd (kavárna Vltava, Alfa, Valdek, plesy, čaje atd.)
70. léta:
sňatek, rodina, rozvod
pěvecké zrání (Malostranská beseda, festivaly, kluby, první nahrávky)
skupina Sepie
80. léta:
paralelní činnost pěvecká a pedagogická
začátek spolupráce se Stanislavem Chmelíkem
natočení LP Vrať se k nám stejnou řekou, Dvojčata (s Evou Olmerovou), When It´s Sleepy Time (sólová)
první trampské nahrávky
90. léta:
paralelní činnost pěvecká a pedagogická
řada sólových CD a účast na výběrech (Potlachy aj.)
koncerty, festivaly, kluby, potlachy
2000 – 2004
narození vnučky Viktorky
odchod do důchodu
pravidelné vystupování, nahrávky, CD
klidný život s muzikou, rodinou, přáteli a svými zálibami


TAXMENI

TAXMENI


Českou hudební scénu střídavě křižuje jednou pomyslný dostavník jakoby vystřižený z filmového westernu, jindy vojenský džíp. Jejich posádku i pasažéry tvoří v obou případech stejná kapela moderní country – TAXMENI. Za více jak tři desítky let své existence si vydobyla přední místo na country scéně. Poprvé výrazně dala o sobě vědět na přelomu 60. a 70. let dvacátého století. Nejprve začala tvořit svůj repertoár na zpěvných melodiích tradiční americké country music, postupem času se vlastní tvorbou a výrazem dopracovala až ke countryové moderně, a dokonce ji i celý žánr C&W obohatila o specifický styl tzv. military-country. Album Calamity Jane 4-Rytíři oblak (2004), je sestaveno výhradně z českých melodií, textů, včetně aranží. TAXMENI byli založeni na podzim 1970,z někdejších členů skupin The Plainsmen a Stonewall-Jackson. V únoru 1971 poprvé veřejně vystoupili. V tomto počátečním období se skupina pohybovala na pomezí folku a bluegrassu. Vyhrála několik amatérských soutěží a festivalů, včetně celostátního finále PORTY. Poté byla TAXMENUM předána i tzv. Zlatá Porta „Za dlouholetý přínos v oblasti české country hudby.“ Podobně,jako ostatní přední hudební skupiny, byli rovněž i TAXMENI úředně přinuceni změnit svůj původní název. Začali vystupovat pod jménem Krajánci. Když ze strany tehdejších úřadů začal ideologický tlak neúměrně sílit, v roce 1979 přerušili hudební činnost. Prakticky začali opět vystupovat až ve druhé polovině osmdesátých let, až když se politické klima začalo postupně uvolňovat. Omladila se část členské sestavy a Krajánci se vrátili k svému názvu TAXMENI. Z původního tradičního směru a akustického zvuku postupně propracovali k modernějšímu pojetí.

Vydali celou řadu hudebních nosičů, z nichž mimořádný úspěch zaznamenali v sérii alb CALAMITY JANE . Právě zde se uvedli a posléze proslavili výrazem a stylem, který pojmenovali jako: „military country“. Repertoár Taxmenů je bohatý, pestrý. Zhudebnili příběhy o vlastenectví, odvaze, chlapské cti a morálních principech. V jejich textech se setkáme nejen s klasickými westernovými tématy, ale i s příběhy čs. legionářů či čs. vojáků za druhé světové války. TAXMENI mají za sebou více jak dva a půl tisíce vystoupení. Několikrát hráli i v zahraničí, velký úspěch měli v Polsku a na Slovensku. Pestrou anabázi Taxmenů, jejich kořeny, vzestup k posluchačské popularitě, i cestu k vavřínům, jichž kapela dosáhla, včetně historie československé country, je podrobně popsána v knize Jaroslava Čvančary „Taxmeni aneb Hledání country grálu“

TAXMENI ve svém názvu s úsměvem parafrázují výraz „výběrčí daní“, avšak místo „braní“ TAXMENI spíše „dávají“: pěkné písničky, dobrou zábavu.


VOJTA KIĎÁK TOMÁŠKO

VOJTA KIĎÁK TOMÁŠKO


Porodnice v Teplicích lázních. Dubnový den. Tuším šestnáctého. Dva roky po válce. LP1947. Počasí si nepamatuji, pana doktora také ne, přestože to prý byl dobrý kamarád mého tatíka. Později mi maminka vyprávěla o bouřlivých oslavách mého příchodu na svět. Bylo prý veselo v místních restauracích a narušen noční klid v lázeňské zóně. Jo, otec se uměl radovat. Ze všeho krásného. I ze mě.

Dětství maličko zkrátím. Bylo úžasné a vydalo by na samostatnou knížku.

Protože tatík byl stavitel, tak jsme migrovali za prací střídajíce Čechy a Slovensko, až jednoho dne maminka řekla dost a podívala se na otce pohledem, který nepřipouštěl odpor. Zakotvili jsme v malém městečku v západních Čechách. Kousek od lázní Karlovy Vary. Jmenuje se to tady Loket, je tu hrad, který nepokořil ani Žižka a ani jiný zbojník, pouze komunisti si tu udělali v padesátých létech tvrdý kriminál pro ty, co se jim nehodili. Je tu řeka Ohře a spousta kopců a lesů a rostou tu hřiby a jiné lesní plody. Ty otec zdařile využíval k výrobě různých ovocných vín a lihových nápojů. Pamatuji si, že v kuchyni na kredenci pořád cosi kvasilo a bublalo, ve sklepě byl podivný přístroj, obsluhovaný výhradně tatíkem a občas k nám chodili návštěvy, při kterých se po půlnoci nesl z oken dost hlasitý zpěv lidových písní. Musím ale uznat, že otec zpíval velice pěkně. Navíc dlouhá léta hrával na trumpetu. Za války prošel s vojenskou kapelou od Dukly do Prahy, dvakrát ho Němci postřelili a vůbec. Nerad o tom mluvil a při slově komunista, sevřel pěsti. Asi mu dost ublížili. Teda určitě, teď už to vím. Tenkrát jsem nechápal.

Tenkrát jsem toužil být pionýrem, mít rudý šátek a být k budování a obraně vlasti vždy připraven. Můj pionýrský život byl ale krátký, jak život jepice. Maminka, aby mě měla pod dohledem, se rozhodla, že povede náš pionýrský oddíl. To už jsem byl skoro měsíc hrdým nositelem rudého šátku. Když jsem s ním tenkrát přišel ze školy domů, otec si zapálil cigáro, praštil dveřmi a šel se opít se starým Kopačkou do hotelu Bílý kůň.

Ale jak říkám. Pionýrská kariéra byla krátká a bolavá. Při sběru léčivého podbělu na jedné z pionýrských schůzek, jsem nešťastnou náhodou trefil kamenem do hlavy pionýrku Vaňkovou, když jsem se snažil zasáhnout letícího čmeláka.. Pár kapek krve, tak pět-šest stehů, ale řev, jako by jí stahovali kůži za živa. Indián u mučednického kůlu by jen tiše procedil tradiční „pshaw“ a ani by nemrkl. Ale Vaňková se vžila okamžitě do role umírající labutě a nebyla k utišení. Husa jedna.

Takže hned na místě jsem dostal od matky nářez, odpoledne si mě vypůjčil starej Vaněk, večer mě přizabil otec a druhý den ve škole, před celou třídou mi matka potupně sebrala rudý šátek. A bylo po ptákách. Teda, po kariéře. Do ničeho jsem se od té doby neangažoval a do dneška politicky trucuju.

Jenže přišli i dny prosluněné a neskutečně krásné. To, když mi pan učitel Husák, dej mu pánbůh lehké nebe, půjčil svou kytaru a naučil první akordy. Ježíš, jak já byl šťastný. Hodiny jsem na půdě vyřvával, že černý muž žije pod bičem otrokáře a Džon Braun mrtev je a jeho tělo tlí. A z plna hrdla jsem všem sděloval, že chodím po Brodvaji, hladovej sem a tam, a taky že včera byla neděle a Dajána je v lásce nevěrná… Jupíí, to byla nádhera. Otec tvrdil, že vyju jak prérijní kojot na měsíc, a že by bylo lepší, kdybych pár písní prodal a koupil si melodii. Jenže, kdo by dbal na rady někoho, kdo poslouchá každý pátek odpoledne voničku lidových písní. Tady se proháněli kovbojové, peřeje řvaly v nočních tmách, plavovlasá Mery sténala v drsném objetí černého piráta. Na Aljašce zuřil bílý blizzard a ve staré chatě smečka psů hlídala mrtvé tělo starého zlatokopa.

Zásadně jsem nesouhlasil s otcem, který tvrdil, že mě to moje brnkání neuživí a ať si jdu zopakovat matiku. Měl totiž mozek matematického génia a nechápal, že ne všichni mají orgasmus s Ludolfova čísla.

Jednoho letního dne jsem u řeky potkal partu trempíků. Dvě otřískané kytary, nové písničky, vůně hořících větví… Byl to osud. Byl to osud s vekým O. Od té chvíle byly pro mne soboty ve znamení sbalené deky do staré americké torny zvané ueska a laciné kytary , na kterou jsem si vydělal o prázdninové brigádě. Bylo mi čtrnáct a kousek, a svět mi otevíral pan Foglar a jeho Rychlé Šípy, úžasný pan Hemingway a Jack London, Karel May a Mark Twain, četl jsem vše, co se mi dostalo do rukou. A příběhy jejich hrdinů z dalekých zemí jsem prožíval s partou trempů v lesních campech Krušných hor i v tiché nádheře Jeseníků. Moje Ontário byl malý lom u Tatrovic a stejně jako Amazonka, mi do snů zpívala špinavá řeka Ohře. Jižní kříž nikdy nemohl být krásnější, než Velký vůz v červencové noci na Pasece snů. Těch potlachů, těch písní. Těch kamarádů, kteří podali ešus s horkým čajem, do kterého padaly jiskřičky táboráků. Jsem ti vděčný Osude.

Jména lidiček, co prošly mým životem by vydala na pár stránek. Ale nejsou tak důležitá na papíře. Jsou důležitá v srdci. Beztak se o některých určitě zmíním a ti ostatní se snad neurazí. Přece jen už se skleróza trochu začíná ozývat.

Jednou ve vlaku, cestou kamsi, jsem uslyšel hrát svoji písničku. Od úplně neznámé party. Bože já vyrostl. Poslouchal jsem tiše, a moje dušička se tetelila štěstím. „Tak to jsem napsal já, víte?“, chtělo se mi křičet na celý svět. Mlčel jsem a polykal sliny.

Přišel podivný rok 1968 a já zvažoval, jestli se nepodívat tam, kde jsem už tolikrát ve snu byl. Za vlakovými tuláky, co se jim říká hoboes, za chlápkama krotící divoké mustangy, nebo za těmi, co řídí obrovské náklaďáky na nekonečných mílích Spojených Států. Nerozhodl jsem se okamžitě a pak už bylo pozdě. Přišla kapela Plížák a koncerty. A byla tu máma s tátou, kterým by můj útěk zlomil srdce. Najednou tu byla moje žena a dala mi nejskvělejšího syna. A taky tu byla země, kde je přikováno moje já. Nejhezčí ráj na světě. I přes to, že se ho spousta chtivých nenažranců snaží vydolovat a rozbít.

Jenže to se jim nemůže podařit. Vím to. Jsem o tom přesvědčen.

Ale vrátím se trochu k muzice. Už jsem zmínil kapelu Plížák. Vznikla z party trempíků různých osad, kteří si padli do noty společnou chutí k muzicírování. A hlavně tam byl člověk, který už tenkrát psal písničky jinak, než staří ortodoxní trempové. Psal naším jazykem a psal o tom, co jsme chtěli slyšet. Říkali mu Wabi. Wabi Daňek. Můj věčný soupeř na potlaších, můj věčný kamarád. Bručoun, protiva, rejpal a jistota, že kamarádství je nade vše. Když odešel do Zlína za svou ženou, převzal jsem po něm v kapele funkci dvorního skladatele. Ale kam se moje písně hrabaly na takovou „Tonku“, Hudsonské šífy“, nebo „Mávej“. To byly hity. A dodnes jsou. Odešel hrát na nebeské pódium nějak moc brzy a teď mi ten starý bručoun a věčný soupeř chybí. Můžu jen doufat, že se jednou zase sejdeme. V jiném a třeba lepším světě. Díky Wabi, že jsem tě potkal.

Duší a tátou všech západočeských, muzikantských partiček a různých seskupení byl Jarda Studený. Teď se na nás kouká z nebe a občas je mu asi dost smutno. Naše muzika se krčí v koutě, drcená řevem, pitvořením, vulgaritou a ubíjena nezájmem kompjůtrových potomků. Chtěl bych věřit, že zase přijde doba čistých melodií, doba průzračných slov, doba slušnosti a vyššího principu mravního. Chtěl bych se jí dožít. Ale to jsem trochu odbočil. Soráč, jak říká moje vnučka.

Na kytaru už jsem uměl o pár akordů víc, a taky jsem pomalu začínal psát písně, kde kovboje a různé padouchy čekající na provaz, vystřídal vzdor a vztek na klec jménem tábor míru a socialismu. Vztek na „věčné časy a nikdy jinak“ Vztek na ty, co nás drželi pod krkem, na ty, co zbaběle kývali bratříčkům z Východu. Bezmoc a lítost mě nutily psát písně plné touhy po svobodě. Psát tak, aby ti, co naslouchají pochopili a už se tolik nebáli a nehrbili. To už ale na světě byla kapela Roháči z Lokte. Sedmdesátá léta. První veliké úspěchy na prknech, co znamenají svět. Anebo průšvih. Vyberte si.

Tonda Schneiberk, Mony, Vikin, Dáša, druhá Dáša, Mirek Huspeka.. potom Ríša Melichar (o tom se ještě zmíním), Jitka, Olča, Miloš, malej Ríša, a kolik jich to vlastně prošlo tou kapelou co vznikla po rozpadu Plížáků? Těžko se mi to počítá. Jenže oni pořád ještě hrají a dávají lidem zapomenout na všední útrapy. Je to moje kapela. Patřím a budu k ní patřit dokud bude existovat. I když už s nimi hodně dlouho nehraju. Prožil jsem s těmi blázny tolik krásy, že mám na rozdávání. Zažil jsem plné sály a ticho, že by špendlík bylo slyšet. Zažil jsem výbuchy nadšení, když Tonda v Třebíči poprvé zazpíval „Toulavýho“. A té radosti, když jsem dostal autorskou Portu. To byla tenkrát v Olomouci dlouhá noc. A potom ještě jednou v Plzni. Vzpomínám na amfiteátr v plzeňském Lochotíně. 1989. Třicet tisíc lidiček. Stojím tam sám s kytarou a zpívám. Ten tlak energie mě málem vrazil do nebe. A pak se ke mně přidala pardubická Stopa a lidi uslyšeli „Světýlka svíček“ Chtělo se mi brečet. Tisíce ohýnků v rukou diváků a milióny světýlek na nebi. Jen tak dál, jen tak dál…

A taky můj dopis na rozloučenou s Portou, kterou tenkrát vedli svazáčtí bossové do záhuby. Do prostředí špíny a podvodů, do smradlavého bahna plného podrazů a kupčení bez citu a bez přátelství. Napsal jsem, že to nechci, že s písněmi a s citem a láskou se nedá kupčit. A že už nikdy nepřijedu. Ó jak jsem se mýlil. Miloval jsem paní Portu. A miluju jí dodnes.

Odešel jsem od Roháčů a jedenáct let jezdil po klubech, kulturácích, táborech a kdoví, kde vlastně jsem to hrál. Bylo moc věcí, které jsem potřeboval říct jen já. Bez kapely za zády. Sám a naplno. To už spatřilo světlo světa pár desek s mými skladbami. Také si občas nějaká kapela vzala moji písničku, nahrála na desku, pár lidí mě poznávalo v autobusech i ve vlacích, prostě už jsem měl jméno.

Sedával jsem po koncertech se stejnou krevní skupinou komediantů. Pil s nimi víno i kořalku, sváděl krásný holky, vstával pozdě ráno a večer se rozbíjel na jevištích. A taky už jsem měl lepší kytaru a ztrácel strach z mikrofonů před pusou. Naučil jsem se s lidmi mluvit a v písních jsem svlékal svou kůži a rozdával duši. Domů jsem se vracel utahaný, nevyspalý, ale šťastný. Jo a taky jsem už dostával nějaký ten peníz. Za koncerty, za rozhlas, občas jsem se mihnul v televizi.

Pak se mi začalo stýskat. Jako kdyby mě něco unavilo, jako by mi něco chybělo. Byl jsem sám. Na cestách, na hotelech, na jevišti. Potřeboval jsem někoho, s kým si pokecám, dám pohárek, probereme fotbal a hokej a zanadáváme na politickou situaci..

Zvedl jsem telefon a zavolal svého dávného kamaráda z roztoulaných let. Zavolal jsem toho, který přišel do kapely Roháči a stal se jejím kapelníkem a mojí pravou rukou. Zavolal jsem člověka, který byl na stejné vlně jako já. Můj parťák a Člověk. Ríša Melichar. Já vám to říkal, že ještě přijde na něj řeč. Tak nastalo období „ve dvojce“ a trvalo neuvěřitelných 15 let. Bez hádání, bez závisti, bez ponorkové nemoci.

Byli jsme jako dvojice z grotesky. On velký a zavalitý, s pohledem dobrotivého Médi Bédi, já prťavý cholerik, s pusou rychlejší myšlenky. On chrápe a vstává časně ráno. Já klidně vydržím pařit do svítání a pak se můžu vyvalovat do odpoledne. Ríša je rybář humanista. Chytá ryby, ale zase je hned pouští, protože by nezabil ani mouchu. Já kapra klidně bacím paličkou a s chutí sežeru. On má řidičák a auto, ale v metru, nebo v tramvaji by nevěděl jak si koupit lístek. Ví, že vlaky a autobusy existují , ale zásadně je nepoužívá. Já nemám ani auto a ani řidičák. Nepotřebuju to. O autech vím asi tolik, že mají vpředu volant a stěrače, někde nějaký motor a vzadu vezeme aparaturu a kytary. A že musíme pořád kupovat benzín a jednou za rok nalepit jakýsi papírek na přední sklo a pak můžeme na tankodrom zvaný dálnice.

Ríša na kytaru umí a drží rytmus, zatím co já rytmus nenávidím, natož abych ho držel a na kytaru hraju blbě, ale rád. Můj parťák zpívá sametovým hlasem, zatím co můj zpěv je neintonační směs, připomínající kvikot podsvinčete pod řeznickým nožem. I přes tyto rozdílnosti nám to kupodivu hrálo a občas i ladilo. A je k nevíře, kolik lidí bylo spokojeno, ba i občas někdo utrousil slovíčko pochvaly. No a pak si jednu nedej, že?

Oba máme strach ze zubaře, z hadů, z blbců na silnicích, a také z impotence. Nemáme rádi politiku, politiky, arogantní hlupáky a nafoukané nuly z obrazovky. Ríša fandí Slavii, což mě uráží, protože jediný klub, kterému se dá fandit jsou Teplice.

Patnáct let s Ríšou! Patnáctileté muzikantské „manželství“. A mohlo trvat dál, jenže ekonomická situace a pár dalších věcí nás rozdělilo, takže už zase sólo. S parťákem jsme stále velcí přátelé, nic zlého mezi námi není a nebylo, prostě to takhle přišlo a je. Ríša má dobrou práci v klášteře Teplá, hraje s Roháčema, těší se z důchodu, občas se potkáváme a vzpomínáme a pořád je to ten, kterého si nesmírně vážím.

Abych nebyl pořád sám a abych nezvlčil, začala se mnou jezdit má žena. A tak jí konečně mohu ukázat místa, kde je fajn, představit jí lidi, co mám rád a také se trochu vytáhnout, když se koncert povede. A ona z hlediště přizvukuje a zná všechny mé písně. Lidi říkají, že by se mnou měla vystupovat. Vystupuje.

Z vlaku, z autobusu, z tramvaje… Ale na pódiu ji nechci. Přestože nádherně zpívá. Nedělalo by to dobrotu. Hádali by jsme se jak to má být, kdo bude co zpívat, pak by chtěla další a další píseň jen pro sebe, mě to už moc nemyslí, nakonec by se mohla dát na sólovou dráhu a já bych ostrouhal. Ne-NE!. Takhle je to přesně, jak to má být.

Nádherné je, že po cestách potkávám spoustu svých muzikantských kolegů, které rád vidím, s kterými rád posedím a poklábosím o všem i o ničem..

Žalman, Pavel Dobeš, Věra Martinová a Jarda Wykrent, Flereti , Míra Paleček, Stráníci, Radek Tomášek s Frantou Zikmundem, Plzeňská Slepá kolej, Copáci, Šafráni ze Strakonic, Míša Rörich, Přemek Haas, Pavel Brom a další. Nikdy nezapomenu na starou, dobrou pardubickou Stopu a hradeckou Lokálku s Vaškem Součkem, ani na starý Spirituál kvintet s Karlem Zichem a Oldou Ortínským. Moje srdce okouzlily písně Roberta Křesťana, Jarek Nohavica je mi vzorem, jak zacházet se slovíčky i s divákem. Mám svého osobního „cikána“ Otu Maňáka z bohumínského Sluníčka a já jsem zase jeho osobní gadžo. Otík je chodící moudrost, laskavost a až neskutečná muzikálnost.

A je tu poetik Mirek Kovářík. Takového recitátora budeme jednou těžko hledat. Mé cesty zkřížil kytarový mág Miloš Dvořáček i guru klasické kytary Štěpán Rak, stejně jako Petr Rímský, starý morous a znalec dobrého pití. Což jsme ale skoro všichni. A k okruhu oblíbenců patří celá plejáda pořadatelů a lidiček, kteří se pohybují okolo různých festivalů a koncertů. Jsem pyšný, že mezi kamarády byl i herec Vladimír Čech , který bohužel už hraje na jiné scéně, tam nahoře, kde se jednou určitě sejdeme všichni. K přátelům patří spisovatel Pepík Kejha, úžasný fotograf Karel Soukup, stejně jako Zdenek Březina. nebo celá parta co jezdí k Bendům na Srní.. Bože, to je najednou lidí. Už by se pomalu nevešli ani k nám na zahradu, přestože je dost veliká. A to nejsou zdaleka všichni. Přátelé z moravských sklípků, nejlepší vinař Vítek Sedláček z Vrbice, Franta a Táňa z Lokte, Kolíňáci a dalších asi milión lidiček. Nejde zapomenout na ty, bez kterých by muzikanty bylo těžko slyšet a vidět. Na všechny zvukaře, bedňáky a osvětlovače a stavěče pódií. Zbynďa, Míra Hron, Mašoun, Péťa Kratochvíl, Joudalíci a další a další. Promiňte, že vás všechny nestačím vyjmenovat. Ale určitě jste v mém srdci.

Kromě Lokte a jeho okolí miluji Moravu. Celou a bez výhrad. Myslete si o tom co chcete. A není to jen pro ty hrozny a sklípky. A voňavou trnkovici a meruňku. To je až na druhém místě. Mám rád moraváky, jako takové. Vážím si jejich práce a miluju jejich písničky. V hluboké pokoře se před nimi skláním. Ano, vím že všude jsou lidé dobří a také prevíti. Já jenom věřím, že na Moravě je přece jen o prevíta míň a tak mi to neberte. A o ostatním si povíme u sklenky Rulandy šedé, ne Cabernetu Morávia.. A budeme mít oči opilé Moravou.

Vydal jsem za svůj život asi 10 Cd. Někdy mě napadá, jestli toho není až moc. Některé písně bych klidně nechal v šuplíku, nebo přezpíval a přearanžoval. Ale pak si řeknu, že ne, že to má zůstat tak, jak jsem to nahrál. Je to vlastně výpověď, jak jsem žil, skládal a muzicíroval. Jak šel čas. A dávat starým písním nový kabát netřeba. To ať dělají jiní.

Stejně jako ne všechny stromy rostou rovně a ne všechny kytky krásně voní, tak i některá píseň nemusí být hitem a nemusí oslovit všechny. Ale když jsem je psal, věděl jsem proč je píšu a v té době mi připadaly nejlepší. A mýlit se, je lidské.

Třeba když si některé poslechnete, dáte mi za pravdu. Jsou o lásce a přátelství. A o víře v lepší svět. Písně, které zní nejlépe v tichu pokoje a můžete v klidu vnímat o čem vám vypráví. Je v nich můj život, moje radosti i trápení a vaše i moje srdce. Tak je srdcem poslouchejte a promiňte chybičky, které se občas vloudily.

Na hřbetě táhnu sedmý křížek a to už by chlap měl vědět, co je dobré a co ne. Já myslím, že to vím. Už dlouho. A tak se toho dobrého chci držet až do konce.

Vojta Kiďák Tomáško z královského města Loket


JACK’S BAND


BLUEGRASSOVÁ KAPELA Jack’s band


Archivy